Americká základna u Bagdádu, to je takové malé město v poušti. S obchody, sportovišti, kaplí i s přístupem k internetu. A také striktními, na české poměry až nesmyslně puritánskými pravidly chování.
První místo, kde jsme se v Iráku dostali k bojové jednotce, je základna Camp Stryker. Je to jen malá součást větší báze, která obklopuje bagdádské mezinárodní letiště. Přesto udivuje svou velikostí – jde o obdélník o velikosti 2,5krát 0,75 km pokrytý jemným prachem a uzavřený čtyři metry vysokými betonovými bloky se širší základnou, kterým tu říkají T-walls. Nikde ani stéblo trávy. Jediná viditelná příroda jsou tu ještěrky, zřejmě malí gekončíci, číhající večer pod lampami na hmyz, pár zbloudilých vrabců a na obzoru palmy, pozůstatek soukromého loveckého revíru bývalého prezidenta Saddáma Husajna.
Uvnitř tábora jsou obytné buňky (každá má dvě postele, skříně, lampičku a klimatizaci, protože na vrcholu léta je tu padesát stupňů ve stínu) a stany. Vše je rozdělené na jednotlivé sekce stejnými betonovými bloky jako jsou ty, které tvoří oplocení základny. Po hlavních cestách se pohybuje spousta vojenské techniky, mezitím civilní džípy a občas bagry. Podle údajů z internetu tu prý může najednou trvale žít až 14 tisíc amerických vojáků.
Ti se tu mají cítit jako doma a tak je tu skvěle zásobená jídelna, posilovna, kaple, volejbalové hřiště nebo třeba velký vojenský obchod. Ten nabízí vše od televizí (občas jsou tu na ochranných zdech přilepené inzeráty typu prodám televizi, ledničku a mikrovlnku z důvodu přeložení jinam), přes boty Converse (pozor, neschváleny armádou jako součást standardní uniformy!) až po tygří spodní prádlo pro mladé vojačky. Až se trochu divíme, že je tu něco takového možné veřejně prodávat.
Na české poměry panuje totiž na amerických vojenských základnách neuvěřitelně puritánský přístup k životu - do jídelny se nesmí ve „vyzývavém oblečení“, na hřišti si chlapi nemohou vysvléknout tričko a hrát do půl těla, v obchodě jsou některé časopisy s ženami v úsporných plavkách zakryty kusem kartónu a samozřejmě je přísně zakázáno vlastnit jakékoliv erotické materiály nebo pornografii.
Navíc tu platí „suchý zákon“ - rozkaz číslo jedna zapovídá v Iráku na základnách americké armády jakoukoliv konzumaci či dokonce pouhé přechovávání alkoholických nápojů. Porušován je jen sporadicky. „Pokud to porušíš, prostě jsi ve vězení, pracuješ, ale už nedostáváš plat,“ vysvětluje jeden z vojáků. Což je pořádný trest pro příslušníka profesionální armády.
Pokračování příště.
Reportáž Marka Hudemy s fotografiemi Honzy Šibíka BRÁNA DO VÁLKY z cesty do Iráku najdete v Reflexu č. 39.
