Zelená zoo

Zelená zoo

Zelená zoo

Od boxujícího klokana přes Kamaráda do deště jsem v neděli v TV dosurfoval až k zahájení předvolební kampaně zelených, těch ex-Bursíkových. Sagvan Tofi v džínech se škrtícím rozkrokem z klání vůbec nevyšel nehůř.

Od boxujícího klokana přes Kamaráda do deště jsem v neděli v TV dosurfoval až k zahájení předvolební kampaně zelených, těch ex-Bursíkových. Sagvan Tofi v džínech se škrtícím rozkrokem z klání vůbec nevyšel nehůř.
„Jedině zelení dělají politiku jinak...,“ říkal, tuším, předseda SZ Ondřej Liška. Tuším proto, že mladým exministrem cloumalo takové nadšení ze sebe sama, až mocná aura zastiňovala jeho slova. „...a dávají šanci novým tvářím.“
Ano, novým tvářím: Olze Zubové, Věře Jakubkové... Snad nikdo nepředvedl v posledních čtyřech letech voličům tak hanebné divadlo jako právě SZ. Dokonce i Jiří Paroubek odvedl standardnější práci, jak u nás říkají fotbalisti a politici.


Ekologicky čisté sliby zelených o jiné politice a nových tvářích, jimž ve volbách v roce 2006 podlehlo několik čistých duší s batikovaným batůžkem, skončily tím, že před novými volbami máme z nejmenší parlamentní partaje dvě strany, z nichž kandidátka jedné dokonce kandiduje na kandidátce třetí strany... Tomu říkám demokracie!
Člověk musí Lišku obdivovat za odvahu. Někdo by kvůli té ostudě chodil kanálem jako Kateřina Jacques kvůli biomase. Ne tak Liška: se stejnými sliby do toho jde znovu! Dokonce za ním na pódiu znovu nastavovali své tváře obvyklí podezřelí intelektuálové, jimž nikdy nestačí jedna rána, vždy jich potřebují víc.
Perla představení však teprve přicházela: Daniel Cohn-Bendit, francouzsko-německý zelený europoslanec. Legrační angličtinou, jež přestane být legrační po dvou větách a měla by být trestná, ze sebe začal soukat typické eurožvásty, na něž si v Bruselu zvyknete po první výplatě.
„Je potřeba mít program i lidi, ne jen program nebo jen lidi...“ slyšel jsem drobného obrýleného chlapíka s podezřelou barvou na prořídlých vlasech. Program i lidi – jak chytré! Naposled měla obojí Zubová.





Další články Petra Holce najdete v rubrice KOREKTNÍ NEKOREKTNOST