S Bursíkem doprava, nebo s Kuchtovou doleva? ptaly se nedělní Otázky Václava Moravce kvůli rozporům ve Straně zelených, jestli lze strana říkat páru zamilovaných politiků. Chybělo snad jen jméno Matěje Stropnického, místopředsedy rady toho všeho, jenž by nás rád viděl, jak se místo uhlím či jádrem hřejeme láskou jeden o druhého. Všechny nálepky jsou ale zcela mimo.
Strana zelených nezná nic jako pravici či levici, tradiční dělení politiky, byť v poslední době devalvované. Důvodů je několik. Zaprvé: Martin Bursík není pravicový politik, v žádné straně zelených totiž nemůžete dělat pravicovou politiku. Zelená barva nejde s pravicovými idejemi dohromady; má v sobě příliš naivního dobra – jako že se všichni máme rádi, včetně zvířat. Nemáme. Já chci například každé ráno vystřílet všechny holuby, kteří se mi vydělali na auto.
Bursík má jedinou ideologii: Martina Bursíka. Tu celkem drsně praktikuje od té doby, co víc než pět procent voličů přesvědčil, že i zbytek zelených je jako on. Není. Bursík je elegantně převlečený Machiavelli, který vše zdatně zmanipuluje ke svému obrazu. Zadruhé: Dana Kuchtová nepředstavuje žádnou levici, kromě Paroubkovy ČSSD dnes v podstatě pragmatické hnutí vykrádající pravicové ideje. Kuchtová zastupuje zelenou, což není politika, ale hobby; s partou podobně naladěných kamarádů si sem tam lehnete na silnici u jaderné elektrárny nebo s transparentem vylezete na strom. Většina z nás se této formě politiky věnuje zhruba do deseti let. Pak dostaneme rozum.
Celí zelení jsou nyní dva: Bursík a Kateřina Jacques, jinak Kaťuška. Tito dva se strany zmocnili kvůli vlastní moci, zatímco voliče se snaží přesvědčit, že to dělají pro ně. Nedělají. Ošklivá pravda bohužel je, že bychom jim lásku – v politice vždy silnou motivaci - měli pragmaticky přát co nejdéle: za nimi stojí už jen Matěj Stropnický, Jiří Paroubek a Vojtěch Filip.
