Tomáš Klvaňa, vládní zmocněnec pro americký radar, končí svou misi. Můj bývalý kolega z Reflexu Miloš Čermák v LN píše, že zcela neúspěšnou: proti radaru je nyní víc lidí, než když je Klvaňa začal informovat. Nerad to říkám, ale jako bych slyšel Jiřího Paroubka.
Podle Čermáka neměl Klvaňa trvat na tom, že lidi nepřesvědčuje, ale jen informuje. Snad pokud by je chtěl přesvědčovat stejně jako ČSSD, KSČM či Tamášovy děti – demagogií. Jenže vláda nemá o radaru nikoho co přesvědčovat, nejde o volby a milenky kandidátů. V případě strategického bezpečnostního rozhodnutí nás má pouze co nejvíc informovat – a pokud možno co nejmíň lhát. Když zrovna zemi neřídí Stanislav Gross nebo někdo podobný, rád podobná rozhodnutí deleguju na někoho jiného.
Ostatně nikdo nikde na světě nemiluje vojenské základny, ale většina chce žít v míru. Je to podobné jako s žárovkami a jadernými elektrárnami. Počet odpůrců je tedy celkem irelevantní, nic moc nevypovídá. Víc by napovídala otázka, proč jsou lidé proti radaru. Jenže to není mediálně tak snadno zneužitelné. I když: možná si vláda opravdu mohla za těch patnáct miliónů nechat aspoň jeden průzkum zfalšovat, už kvůli televizním debatám. Barevný graf dodá legitimitu jakékoli hovadině.
Ostatně jen idiot si mohl myslet, že patnáct miliónů může někoho přesvědčit. A zvlášť když lidé přesvědčení být nechtějí. Většina totiž současně uvádí, že o radaru nemají dost informací. Spíš než o špatné práci Klvani to ale vypovídá o jejich lenosti, informace dostupné jsou – samozřejmě pokud je chcete. Doufám, že ani novináři nechtějí říct, že vláda měla nechat vytisknout deset miliónů brožur o radaru, aby je lidé mohli mít na nočním stolku, co kdyby? Nejsme EU. Tedy jsme, ale ne úplně.
Tabákový lobbista zřejmě nebyl nejlepším panem Radarem, měl něco nevhodného ve tváři. Snad špatný profil. Nic moc víc ale udělat nemohl, nikdo o to doopravdy nestál.
