Zdá se, že máme novou hvězdu. Zapnu televizi a moudře ke mně mluví Erik Tabery. Zapnu rádio a moudře ke mně mluví Erik Tabery. Otevřu noviny a chytře ke mně mluví Erik Tabery. Ještě chvíli a sotva třicetiletý zástupce šéfredaktora týdeníku Respekt trumfne Karla Gotta, jenž nás občas simultánně baví ve všech třech televizích.
Samozřejmě ze mě vane profesní žárlivost, sám bych chtěl být tak moudrý, aspoň nyní, skoro ve čtyřiceti: v pondělí zasvěceně mluvit o lidských právech, v úterý o sporech v české justici, ve středu o Straně zelených, ve čtvrtek trochu o sobě… Sakra, jak to Tabery zvládá? Tolik informací s takovým vhledem! Snad v tom hraje roli jeho určitá podobnost s Che Guevarou, onen odhodlaný zápal v očích. Jeden večer ho dokonce potkám na setkání s Janem Švejnarem, a když přijdu za dvě hodiny domů a zapnu Události, komentáře, sedí s Jakubem Železným ve studiu! Měl bych si dávat větší pozor na víno.
Vůbec za to nemůže Tabery. Jako většina z nás je rád, když se vidí v televizi nebo slyší z rádia, aniž by předtím musel projít hanbou reality show. Můžou za to novináři, kteří si do svých pořadů zvou ostatní novináře jako tzv. experty na cokoli. Stěží lze najít horší formu kanibalismu. Jací jsme my novináři experti? O obecných věcech víme zhruba tolik, co je v novinách, rádiu a televizi. Nejsme o nic moudřejší než ostatní. Na rozdíl od nich nám jen někdo sem tam záměrně utrousí nepravdivou informaci.
