V Česku máme velké dilema, aspoň dle médií: nevíme co s komunisty. Václavu Klausovi novináři nadávají, že je zve na Hrad. Jana Švejnara se ptají, jestli je máme vzít do vlády. U Jiřího Paroubka dávno víme své. Žádné překvapení: jen před týdnem v neděli seděli komunisté v obou televizních debatách.
Nechtělo se mi tomu ani věřit: zapnu Otázky Václava Moravce a vidím pomuchlanou tvář místopředsedy KSČM Jiří Dolejše. Pravda: co mu někdo v metru ukázal komunistické praktiky, ubral na třídní nenávisti. Komunista je ale pořád. To předseda komunistického poslaneckého klubu Pavel Kováčik na svůj moment konfrontace teprve čeká. Na Primě proto rozjel ideologickou demagogii na plný plyn. Je to ironie: jsou to novináři, kdo mají celkem oprávněně obavu o nenápadnou legalizaci bolševických idejí. Jsou to ale oni, kdo k ní i nejvíc přispívá mediální legalizací.
Ano, je to dilema. Komunisté ve volbách získávají kolem patnácti procent, takže se logicky hlásí o svůj podíl na moci; ideově jsou sice hnusní, nejsou ale blbí. Historicky je přesně tohle jejich styl. Demokratické politické strany se proto chovají jako demokratické politické strany: ani nedemokratický hlas nesmrdí, když jde o demokracii – nebo vlastní kariéru. Úplně stejně se ale chovají média, jež za to samé politiky kritizují: vždy, když potřebují oponenturu k čemukoli, pozvou do redakce nebo do studia komunistu, protože komunisti oponují čemukoli rozumnému odjakživa. Druhý den se nestačíme divit, co se na nás line z televize, rádia i novin. A kolik preferenčních bodů KSČM naskočilo za levnější máslo.
Těžko můžeme komunistům upírat místo v politice a současně jim dávat prostor v médiích. Buď si musíme přiznat, že jsme v podstatě komunisti, a pak brát KSČM jako běžnou politickou stranu, snad jen s neběžným programem. Anebo si říct, že oněch patnáct procent voličů jsou něco jako náckové, a pak je vykázat mimo hřiště. Ovšem se vším všudy.
