Dalibor Balšínek z Týdne nechápe, co je tak zajímavého na případu Barbory Škrlové, jestli jí tak aspoň na okamžik můžu říkat. Na tom by jistě nebylo nic divného, Balšínek nechápe víc věcí. Divné ovšem je, že bývalý bulvární šéfredaktor odkazuje celý případ do bulváru. Jako by zapomněl, čemu se tam věnoval.
„Příběh Adama, Aničky, Báry je naštěstí neškodný, je jen hloupý,“ píše Balšínek. Hloupý? Snad, díváte-li se na něj očima všech hloupě podvedených lidí a institucí; někdo v brněnském Klokánku se určitě mohl na třiatřicetiletou ženu hrající třináctiletou Aničku podívat trochu pečlivěji - a ani kvůli tomu za ní nemusel do sprchy. Určitě ale není neškodný, přinejmenším ne očima všech nepodvedených, tedy nás všech.
Radši si totiž ani nezkouším představit, co všechno je stále možné i v našem štěnicemi a vzorky DNA prolezlém světě, máte-li o něco víc fantazie než parta kolem Škrlové. Snad Usáma bin Ládin podepisující v Brdech v přestrojení za George Bushe smlouvu o americkém radaru? Škrlovou, jež s pomocí svého otce a dalších bláznů podvedla téměř všechny instituce mající cokoli společného s identitou osob, hledala málem celá země, zatímco ona seděla s plyšákem ve vlaku směr Kodaň. Jak silný, až veřejnoprávní příběh. Dodnes vidím policejní rojnici pročesávající ve vedru moravská pole. Vsadím se, že Ivanu Langerovi v kanceláři zarámovaná fotka Škrlové nevisí.
Na druhou stranu nám Škrlová dává jistou naději: i my můžeme být kýmkoli. Ráno si coby starší nezaměstnaná žena převlečená za podnikatelku půjčíte v Brně milióny, a večer už sedíte v Monte Carlu u rulety jako mladý atraktivní milionář. Chce to jen dávat si pozor, co zrovna máte tam dole, mezi nohama. Život opravdu může být hezčí, ne?
