Čistě osobně bych proti vánocům nic neměl. Většina z nás se potřebuje aspoň jednou do roka šálit, že jsme udělali něco dobrého i pro někoho jiného, když jsme manželce šoupli do obálky tisícovku (původně měly být dvě) na zlevněný stroj na hubnutí. Globalizace však z vánoc udělala globální past.
Právě jsem se vrátil z Vietnamu, kde jsem mezi Saigonem a Hanojí strávil tři týdny. Nejen já, ale i novináři ze Saigon News se ptali, co se to ve Vietnamu děje: celou zemi, kde jsou tři čtvrtiny obyvatel buddhisté, kteří možná mají spirituální vánoce celý rok, Ježíšek jim ale stále zůstává cizí, rozsvítily milióny žárovek v barevných bužírkách a červenobílá figura Santa Clause - nebo aspoň její vietnamská verze. Zeď vysokého hotelu u pláže v Nha Trangu dokonce ozdobily obří sněhové vločky. Zajímavý vjem, když se zaživa roztékáte pod sluncem.
Za všechno samozřejmě může fakt, že Vietnam nedávno objevili nejen baťůžkáři, ale i větší skupiny turistů – všichni křesťané, aspoň pasem. Za to, že před vánoci neutečete ani ve vietnamské bambusové osadě, protože jí projíždí turistický autobus, nemůžeme vinit velmi podnikavé místní. Pouze nám prodávají naší vlastní verzi vánoc, jak je slavíme od doby, co jsme objevili kreditní karty, případně Ježíška s dvacetiprocentním úrokem.
A možná to tak podvědomě i sami chceme, přestože si ještě v letadle nalháváme, že jedeme zapomenout na náš a poznat cizí svět. Člověk by například řekl, že vynikající dietní vietnamská kuchyně (nemá nic společného s českou vietnamskou kuchyní) dá šanci na lepší tělo americkým baťůžkářkám, které brzy budou kvůli nekalorických hranolkům, brambůrkům a hamburgerům potřebovat dvě letenky. Omyl. Globalizovaný Vietnam pro ně připravil hamburgery s hranolky. A odolejte, když vám před očima blikají barevné bužírky, padá sníh a směje se vietnamský Santa Claus.
