Poslouchat projevy partajních hlavounů sobotního kongresu ODS bylo jako slyšet Mečiarův kabinet zpívat. Skrz slzy si uvědomíte, že některých zážitků chcete zůstat ušetřeni. Patetické metafory, talent většiny politiků, ale nebyly hlavním problémem. Bylo jím závěrečné usnesení.
V něm totiž chybí to hlavní: okamžitý návrat předsedy ODS a premiéra Mirka Topolánka, kvůli jehož vtipům, úletům a innsbruckým mezipřistáním brzy stranu předstihnou i lidovci, do světa normálně se chovajících lidí. Místo toho slyšíme tlak na koaliční partnery, aby volili Václava Klause - požadavek stěží hodný i Paroubkovy představy o demokracii. Řečeno s Pavlem Bémem – samozřejmě metaforicky – trpí vedení ODS i po sestupu do nižší nadmořské výšky volebních preferencí deficitem kyslíku v mozku. Idiotský pokus o vtip? Aby ne. Taky se mu můžou smát jen v ČSSD a KSČM. Nikdo jiný na pádu nejsilnější vládní strany nevydělá.
Moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně, řekl někdo ještě před Stanislavem Grossem. Jako premiér parlamentní demokracie, jíž navíc drží v šachu dva nevyzpytatelní přeběhlíci, případně kterákoli z bytostí obvykle označovaných jako zelení, sice Topolánek nevládne absolutní mocí, politicky však začíná připomínat Grosse ve stádiu křišťálové čistoty: zcela povznesený nad běžné politické normy, zcela unesený sám sebou. Měl by si uvědomit, že zdaleka není jediný chlap, kterému se i během krize středního věku podařilo mít syna.
Někdo, na koho teď premiér zrovna intelektuálně dá – snad Lucie Talmanová? -, by mu měl dát tři prosté rady: když nejsi vtipný, nepokoušej se o vtipy – vždycky se obrátí proti tobě; když mu pořádně nerozumíš, necituj v televizi Economist – nejde k tvému ostravskému přízvuku; ano, novináři jsou převážně blbci, ale nebojuj s nimi – zvlášť když kvůli tomu děláš blbce i sám ze sebe. Jinak budeš zase brzy předsedat nejsilnější opoziční straně.
