Doma nejlíp

Doma nejlíp

Doma nejlíp

Už se zdálo, že letošní osmadvacátý říjen bude nuda: prezident ocení vysokým státním vyznamenáním muže, jenž ozdobil jeho obličejem poštovní známku, hosté se najedí a všichni půjdou spát. To by ale nebyl Václav Klaus. Na svátek a ještě v neděli, kdy jsme zvyklí na Miroslava Donutila, nám požehná češstvím, jádrem a nadnárodními strukturami.


„Východiskem pro naše životy by nemělo být pouhé prosazování univerzálních lidskoprávních hodnot a už vůbec ne bezbřehý kosmopolitismus či líbivý internacionalismus. Zakotvení v tom domácím není ničím nahraditelné,“ prohlásil Klaus. Svatá pravda – pokud myslel sebe. Klause opravdu nikdo nenahradí, jak se den před tím v LN prořekl poslanec a předseda pražské ODS Jan Bürgermeister. Pokaždé když svobodně přemýšlí o Kaplického knihovně, přemýšlí, co by asi řekl Klaus. Snad něco takového: „Tenhle bezbřehý kosmopolitismus kousek od domu, kde jsem chtěl bydlet? Jen přes mou mrtvolu!“
To je samozřejmě laciné, vím; už i Pavel Bém uznal, že ani doma nemůžete lhát donekonečna, a zřídil ke knihovně komisi s několika subkomisemi. Zkouším proto svobodně přemýšlet o tom, co Klaus myslel zakotvením v domácím – pokud nemyslel sebe. Moc mě toho nenapadá: národní odér? Právo na syrečky? Nosit přes oblek koženkového parkera? Jezdit bez přední značky? Klidně mě opravte, občas nevidím přes vlastní panorama. Prostě jsem jen vyjmenoval, co mě obvykle napadne při návratu domů poté, co jsem na nějaký čas zakotvil v nějaké nedomácí zemi.
Shodou okolností jsem nyní četl o Londýnu, který vsadil právě na bezbřehý kosmopolitismus, líbivý internacionalismus a univerzální lidskoprávní hodnotu, že všechno je domácí, dokud to nese slušné daně. Musí v tom být neviditelná ruka nebo co, ale Londýn, počtem obyvatel zhruba Česko, se svým bohatstvím stále víc vzdaluje většině světa.