Vlastně bychom měli být rádi, že vůbec jsme. Co chcete v zemi, kde vám v nemocnici dají cizí dítě a její ředitel řekne, že nemá problém? A kde agent tajné služby sleduje novináře státní televize tak tajně, že ho reportér nakonec sám legitimuje? Je to hrůzné čtení. Ještě hrůznější je, že ministerstvo vnitra nyní žádá pro tajné služby i policii větší pravomoci.
Snad tajnou asistenci v porodnicích, aby i u nás mohli rodiče vychovávat opravdu své děti. Umím si představit agenta BIS, jak v sesterském mundůru tajně lepí štěnice na sále s miminy, zatímco předstírá kontrolu hygieny; co kdyby jedno druhému řeklo, že není ono? Nebo policistu, jak sem tam zkontroluje jejich označení, podobně jako SPZ u auta. Velmi bych se však obával dát našim tajným službám i policii volnější ruku formou účinnější dostupnosti odposlechů a výpisů z telefonů, jak vnitro žádá v Národním akčním plánu boje proti terorismu. Ráno řeknete do telefonu „bomba“ – a odpoledne zatknou vašeho souseda, protože jim to poradila listonoška. Večer pak v televizi pošle Ivan Langer před dům obrněný transportér.
Běžně by snad mohlo platit, že čím víc tajné služby i policie vědí, tím bezpečnější příslušná země je. Ne u nás. Podívejte na úniky informací z policejních vyšetřování; bez nich by nám práce policie už připadala lajdácká. Nebo idiotské přepisy z telefonních hovorů, které musíme obden číst v novinách; bez nich bych byl nervózní, jestli už nepřišla řada na mě. Nyní se ještě dozvídáme, že BIS zoufale honí materiály, které jí měly uniknout mezi zločince před čtyřmi roky! Čím méně vědí, tím bezpečnější všichni jsme.
