Mělo to všechny ingredience šestákového politického dramatu: vlastní bezmocí frustrovaného premiéra hledajícího nejkulhavější oběť; ministryni, jež k úřadu přišla trochu jako Stanislav Gross k premiérství; nesprávnou zápletku a patetickou katarzi; zpackaný konec. Ministryně školství Dana Kuchtová konečně rezignovala.
Jaká úleva! Vím o ní jen to, že ve vládě seděla za zelené, spolek lidí, kteří začas z politiky odejdou, stejně jako do ní přišli: nikoho to nebude bolet. Otázkou je, co vlastně udělala? Předně, vůbec nic; Mirek Topolánek, jímž poslední dobou lomcuje raptus a potřeba politické i osobní vendety, prostě potřeboval ukázat, že aspoň někoho z vlády odvolá, když už se mu za fiasko s Jiřím Čunkem směje i Marek Dalík. Někdo tady sakra musí být premiér, ne?
Za druhé si Michaela Šojdrová, poslankyně KDU-ČSL, jíž preference opět spadly do oblasti klinické smrti, potřebovala dokázat, že když už lidovce všichni nesnášejí, aspoň se někomu za Čunka pomstí. Za třetí Kuchtová na ministerstvu zdědila špatně vypracovaný program na čerpání z fondů EU, stejně jako ostatní ministerstva. A ejhle – tentokrát to vyšlo! Jako vždycky v politice, svinském byznysu pro hráče s vadami charakteru, iracionální opět porazilo racionální.
Jen nechápu, co tentokrát dělal předseda zelených Martin Bursík. Před časem se zdálo, že do politiky vnesl aspoň minimální dávku rozumu: nemluví idiotsky jako většina politiků; nečouhají z něj nízké pudy jako z většiny politiků; dokonce ani nevypadá idiotsky jako většina politiků. Nechápu, proč nechal premiéra, aby svou mstu, maskující jiné problémy, dotáhl až do konce, notabene na úkor své vlastní ministryně. Zvlášť když den předtím v televizi prohlásil: „Stojíme za Danou.“ Hmm. Snad myslel nějakou jinou.
