Jiří Paroubek se definitivně zbláznil – podobně jako Stalin sám ze sebe. Vlastního místopředsedu nazývá trpaslíkem, jenž mu okopává kotníky; advokát Tomáš Sokol má právně zařídit, že novináři nebudou jeho milence Petře Kováčové říkat milenka; jako vrchol všeho dělá z Lidového domu síň vlastního kultu osobnosti. Někdo by měl rychle vytočit 155.
Docela se bojím, co ještě nás s Paroubkem čeká. Do obřích oranžových billboardů s jeho zpocenou tváří zahalená Evropská ulice, aby i cizinci přijíždějící z letiště věděli, kdo vyvedl ČSSD z doby temna? Zhruba tak Paroubek sám sebe maluje na tablech visících v Lidovém domě. A nejen sám sebe, jde o historickou exkurzi. Nechci se zabývat jeho interpretací Grossovy epochy; pořád věřím, že Gross jako premiér byl jen špatný sen, který se náhodou zdál nám všem. Stejně tak nechci soudcovat, jestli je větší trpaslík Paroubek nebo Škromach; stál jsem pouze vedle prvně jmenovaného – a ten trpaslík je. Mnohem víc o Paroubkovi a jeho charakteru vypovídá hodnocení expremiéra Vladimíra Špidly. Jeho éru popisuje jako dobu hledání i nezdarů - a především prohrávání voleb.
Ehm: prohrávání voleb? Špidla – na rozdíl od Paroubka – ty nejdůležitější, sněmovní, vyhrál. Kdyby se současný předseda ČSSD spíš než jednou ne-úplně-mladou tlumočnicí (nebo milenkou?) opravdu zabýval historií vlastní partaje, snad by zjistil, že se premiérem – a vším poté - stal právě díky Špidlovi: jako premiéra si ho totiž nikdo nezvolil. ČSSD ho prostě v krizi vytáhla jako nejméně nechtěnou tvář. Za to by měl Špidlovi kotníky líbat, ne okopávat, abych mluvil hezky metaforicky. Horší je to bohužel s námi. Za Paroubka a jeho bezcharakterní vulgarizaci politiky na úroveň kuchyně RaJ bychom měli Špidlovi navždy okopávat nejen kotníky. Menšího většího zlého muže se totiž nezbavíme, dokud sám ze sebe nepukne.
