Desetiletá Tereza píše prezidentu Václavu Klausovi, že se jí nelíbí na motolské psychiatrii, protože i podle lékařů není blázen. Klaus vybízí soudce Miloslava Sládka, jenž ji tam poslal, aby ještě přemýšlel. A soudci? Opět se cítí nedotknutelní. Možná by si i oni měli zkusit dva měsíce na psychiatrii. Třeba by pak u nás neběhali zločinci, které zapomněli vzít do vazby.
Vojtěch Cepl samozřejmě Klausovo jednání v ČT kritizoval jako zásah exekutivy do soudcovské nezávislosti, což bývá znakem ošklivějších režimů, jak sami dobře víme. Klaus ale do ničeho nezasahuje, jen vyslovil svůj laický názor – třeba jako v případě klimatu, byť prezidentský. Věřme, že mu mluvčí Petr Hájek připravil kvalitní podklady a vše ještě konzultoval s tajemníkem Ladislavem Jaklem. Pokud by Sládek na svém verdiktu trvat dál (nakonec ho změnil), nezmůže nic ani Klaus. Tereza by zůstala v Motole a opravdový blázen by z ní byl až za dva měsíce.
Soudci by měli pochopit rozdíl mezi zasahováním do výkonu jejich práce a jejím běžným komentováním či kritizováním, případně jejích důsledků. Být nezávislý neznamená být neomylný ani nekritizovatelný. Nakonec jak víme, právě kritika mnohdy svinské práce soudů – ať už mediální, či jiná – často dokáže napravit její důsledky. Soudci nejsou nic víc než my: stejně zkorumpovaní, stejní ochmelkové, stejně špatné charaktery. Přesto ale rozhodují o našich osudech. Když se v práci opije premiér, třeba Miloš Zeman, bavíme se večer u televize. Když se v práci opije soudce, může jít někdo nevinný sedět nebo někdo vinný zabíjet. I proto je kritika jejich práce mimo soudní moc důležitá.
