Podle výzkumu agentury Factum Invenio jsme pěkná cháska: 58 procent Čechů chce ochranu před raketami, 64 procent ale nesouhlasí s umístěním amerického radaru na našem území, 55 procent ani pod záštitou NATO. Z toho vyplývají zhruba tři věci: referendum nepatří do českých rukou; mnohé podobné výzkumy mají hodnotu pivních keců; Jiří Paroubek by se měl vrátit k buřtům.
Proč? První dvě čísla jasně ukazují, jak populistické mohou být výzkumy veřejného mínění, takže by nikdy neměly patřit do strategického politického rozhodování, jestli o něčem takovém lze mluvit. Většina lidí totiž podle nich chce ochranu před raketami, zatímco jen o trochu menší většina ji nechce. Matematický rébus pochopitelně vyplývá z kladených otázek: zeptejte se průměrného Čecha, jestli chce, aby na Česko padaly Kimovy rakety, a většina vám i po jedenácté, kdy otvírají hospody, odpoví, že ne. Zeptejte se stejného Čecha (radši před jedenáctou), jestli chce v blízkosti svého šumperáku podivnou kouli, a řekne vám, že by mu bránila ve výhledu na sídliště.
Nutně neříkám, že jsou poslanci lepší než my, nakonec i oni jsou jen my s imunitou a lepším platem – jak vidíme z jejich každodenních poklesků. Rozdíl mezi námi a jimi ale je, že aspoň mají určitou mediální zodpovědnost: když něco odmítají, musí – kromě Jiřího Paroubka – v televizi zpravidla vysvětlit proč i něčím důvěryhodnějším, než že se amatérský radista a starosta Trokavce, jenž radary studoval před třiceti lety na průmyslovce, bojí paprsku. Není to samozřejmě příliš chlácholivý argument, vím. Ale pořád lepší než hlas lidu.
