„Chtěl bych, aby po mě zůstal podíl na změněné politické kultuře v České republice,“ popsal před časem Mirek Topolánek v HN své vládní krédo. Hmm! Po sto dnech existence jeho druhé vlády lze říct, že ho naplnil velmi rychle. Je premiérem, který může maximálně vztyčit prostředník; nemůže vyrazit ani svého vicepremiéra. A je taky prvním premiérem, který se rozhodl maximálně ztrestat své vlastní voliče.
Ani nevím, jestli mám dost sil hodnotit sto dní vlády; cítím se nějak vyždímaný, podvedený. Tentokrát ovšem zprava. Možná jsem měl volit Jiřího Paroubka: jeho program byl nepokrytě férový třídní boj se střední třídou, takže člověk aspoň věděl, na čem je. Topolánek v televizi předstíral, že čte Economist, a sem tam špatně vyslovil jméno nějakého liberálního ekonoma. ODS jsem volil jako někdo, kdo od státu chce, aby nevěděl, že existuje. To byl vždy i její papírový program, plus mínus: podpora těch, co pracují, nezneužívají státní dávky a starají se sami o sebe.
Ejhle: nejenže po daňové reformě nic neušetřím. Jelikož se premiér před časem rozhodl, že nepůjde do vlády s ČSSD, přestože s ní dohodl víceméně to samé co později s KDU-ČSL a SZ, jen se sněmovní většinou, ordinuje nyní znovu chemik z Bechyně, tentokrát dokonce jako ministr financí. A jako takový se rozhodl, že mě ztrestá ještě jednou: patnácti procenty zdaní prodej akcií, včetně investičních fondů. Tedy soukromou aktivitu, jíž by měla každá rozumná vláda co nejvíc podporovat. Navíc typickou aktivitu střední třídy: bohatí zpravidla investují přímo na burze, i štědré sociální dávky jsou málo i na fondy. Řekl bych, že den skoro přichází.
