Navzdory sobě

Celkem chápu stovku Romů protestujících před Úřadem vlády proti Jiřímu Čunkovi. Když začne mít vicepremiér v demokracii podivný smysl pro humor jako on, měl by se demokraticky vrátit ke své původní profesi, což je v Čunkově případě, tuším, práce údržbáře - míněno nepoliticky. Méně už chápu nekonečný boj Romů za památník v Letech, kde stojí vepřín.


Ne že bych nechápal, že má na místě někdejšího romského koncentráku stát památník, když jsou památníky i z neromských koncentráků. Jenže české vlády, většinová veřejnost i mnozí historici vlepili Romům kvůli Letům tolik facek, že být jimi, vypustím vepře do Terezína a na Lety zapomenu. Nejenže vlády nenašly peníze na vyřešení problému s vepřínem; historické diskuse, kolik Romů Lety vlastně prošlo, jestli šlo opravdu o koncentrák, sběrný tábor nebo jen koupelnu pro lidi se špatnými hygienickými návyky, ukázaly, že zde žádný památník zatím stát nemůže. Památník uctívá památku, nenahrazuje prasata. Navíc jak víme z historie, jsou zdevastované památníky menšin navzdory většině – čistě pragmaticky - vždy horší než fungující vepříny: místo sbližování rozdělují. Už vidím, jak sem každou druhou sobotu jezdí novináři nahrávat rasistická slova opilých nácků, kteří do Let přijedou demonstrovat za lepší klima Země.
Zvlášť když Romové chtějí na Lety část peněz od vlády, tedy od většinové společnosti, která stále preferuje vepře. Nejde o akt uznání viny a pokání, jak to například v Berlíně dokázali Němci v případě Židů (romský památník zde má taky skluz), ale o pouhé technické přelití peněz ze státního rozpočtu, jež nemá s obvyklou ideou památníku nic společného. Být Romy, použiji peníze vybrané od soukromníků na vlastní integraci do většinové společnosti a na vepře zatím zapomenu.