Člověk nemůže nemít rád Jiřího Čunka. Z průměrného platu ušetřil dva a půl milionu a nyní, s obviněním z půlmiliónového úplatku na krku, nechce utéct od rozdělané vládní práce. Jaká politická konsistence! Možná by měl být premiérem; pak bychom z průměrných platů ušetřili dva a půl milionu všichni. Jeho argument práva na spravedlivé vyšetřování a současně setrvávání ve vládě má ale stejnou logiku jako komunisti ve vedení Ústavu paměti národa.
Nechci Čunka soudit. Celý jeho případ s podivnými nemovitostmi, starostovským diářem a hysterickou asistentkou, v níž se po čase hne občanské svědomí, připomíná údajnou Dalíkovu nabídku úplatku poslanci Kořistkovi v ostravském hypermarketu: příliš bláznivé i na sestry Bártů, scenáristky Rodinných pout. Svým způsobem má Čunek pravdu, že politici nemůžou odstupovat pokaždé, když se bývalá sekretářka rozhodne mluvit. Pak by totiž museli odstupovat pokaždé, když začnou spát s novou sekretářkou. O policejních obviněních v podobných kauzách, která skončila obviněními, radši ani nemluvím. Zvykněme si, že česká policie si svou práci až příliš často vykládá jako její šéf pravidlo o maximální povolené rychlosti. Sem tam ujede.
Nelogika Čunkova lpění na spravedlivém policejním procesu, na jaký máme papírově právo my obyčejní občané, zatímco setrvává ve vládních funkcích, spočívá v tom, že policii mediálním tlakem sám nutí, aby pracovala rychle, špatně a pod tlakem – i kdyby tentokrát náhodou nechtěla. Kdyby dočasně odstoupil a všechny nás ušetřil každodenní agónie nových důkazů a protidůkazů, nic by se mu nestalo. Po ukončení případu by se mohl do vlády vrátit, pravděpodobně jako ještě větší čestňák. Nic by se dokonce nestalo ani jeho ministerstvu. Jak víme z minulosti, ministerstva obvykle fungují nejlíp, když nemají žádného ministra.
