Zase mě svrbí prsty na rukou. V LN se dívám na poťouchle hledícího muže, jemuž ztékají po spáncích i tvářích čůrky potu, jak se zalyká vztekem. Expremiér Jiří Paroubek oznamuje, že mu někdo předal diskreditační kufřík. Sakra! Proč diskreditovat někoho, kdo se diskredituje sám každým svým slovem i činem? Potlačím proto autorské puzení: blázni si zaslouží pavilon v Bohnicích, ne sloupky. Radši se podívám na Ústav paměti národa, který chce na podnět ODS zřídit nová vláda.
Už samotný název ústavu zní trochu perverzně, podobně jako Paroubkův kufřík; něco jako šuplík, v němž o sobě schraňujeme ošklivé věci, které o nás nikdo nemá vědět, takže ho radši nikdy pořádně neotevřeme. Ústav paměti národa má podle vlády spravovat a zpřístupňovat dokumenty z období komunismu lépe než dosavadní úřad pro odhalování zločinů komunismu, který doposud odhalil především to, že o jeho činnost nemá většina veřejnosti ani politiků zájem. Bylo totiž mezi námi příliš hnusných lidí, než abychom to chtěli vědět. Představa ODS, že společenské klima zvrátí přejmenováním a reorganizací ústavu, je naivní. Zvlášť nyní, sedmnáct let po Listopadu, kdy nás svými filmy všechny smiřuje režisér Jan Hřebejk. Mnohé soudy, kde stále působí řada soudců s kufříkovou minulostí, rozhodují, že být na seznamu StB nic špatného nebylo. A některé ani nerozhodují, protože k nim dotyční obvinění vůbec nepřijdou.
Je vlastně otázka, proč se dnes šťourat v komunistické minulosti, když už zase máme komunistickou současnost. Demokraticky zvolené poslanecké sněmovně téměř velí šéf komunistů a bývalý agent Vojtěch Filip. Sekunduje mu vězeňský bachař. Expremiér pronáší po prohraných volbách gottwaldovské projevy. Koho zajímá, že byl někdo totalitní svině před třiceti lety, když si dnes svině volíme demokraticky?
