Dnešek nemohl začít hůř!!! Ještě jsem se vzpamatovával z rumunské konference o obnově venkova, když mě brzo ráno telefonem vzbudila JJ, co prý budeme dělat večer, když je Valentýna. Zkusil jsem jí vysvětlit, že jsme sice milenci, ale ne ZAMILOVANÍ, takže se nás tenhle svátek netýká, ale nedala si říct! Tak jsem aspoň svolil, ať ke mně večer přijde, že si projdeme mou volební kampaň. Poslední dobou se mi zdá, že mi všichni ostatní kradou nejlepší nápady, takže už ani nevím, jestli mám jít do voleb zprava, nebo zleva. Filozoficky se mi docela zamlouvá volební kolečko Vlasty Tlustýho: vždycky dojdete tam, odkud jste vyšli. Zní to trochu jako východní moudrost, něco mezi Dalajlámou a Maem, ale ve skutečnosti to Vlasta vymyslel doma ve Slaném, když skládal Rubikovu kostku: základní ideou je, že i když otočíte zeleným pruhem dokola, vyjde vám zase zelený. V podstatě tím chci říct, že ač to tak nemusí vypadat, je můj politický program konzistentní ze všech stran. Doufám, že konzistentní je správné slovo. Ještě k Rumunsku. Nejdřív jsem si myslel, že se budu moct držet stranou a nepřednést žádný projev, jenže hned v pátek za mnou přišla nějaká tajemnice, zeptala se mě na název mého příspěvku a suše mi oznámila, že můj čas je v sobotu v jedenáct třicet. Nebo aspoň tak jsem rozuměl, mluvila dost špatně česky. Nebo možná vůbec. Řekl jsem jí, že můj projev se jmenuje I VENKOV JDE DOPŘEDU. Myslím, že s tím měla co dělat. V pátek večer jsem šel na společnou večeři v hotelu – a hrozně se zpráskal. Poslední, co si pamatuju, je, jak jsem delegátce ze Slovenska říkal, jestli nechce, abych jí přednesl svůj projev u ní na pokoji. Řekla mi, že mi Češi jsme pořád stejný prasata a že je dobře, že jsme šli ve třiadevadesátém každý svou cestou. Pak jsem ještě z pokoje volal na recepci, jestli by mi nemohli poslat nějakou blondýnu, ale dělali, že nerozumí. Tak jsem jim zkusil vysvětlit, že chci nějaký folklór na pobavení. Ty idioti mi poslali houslové trio z restaurace. V sobotu ráno mě museli vzbudit telefonem, jestli jsem nezapomněl na svůj projev. Ani jsem nestihl snídani. Když jsem stál u pultíku s mikrofonem, bylo mi šoufl jako pokaždé u pultíku s mikrofonem: prázdná hlava, žaludek na vodě. Neměl jsem nic připravenýho, tak jsem si s sebou přinesl aspoň evakuační plán hotelu, aby to nevypadalo nápadně. Převážně jsem mluvil o tobogánu, který jsme u nás se starostou postavili ze strukturálních fondů EU. Pojal jsem to jako novodobé sociální vlákno venkova (social fabric), hned po hospodě. Myslím, že pár lidí z organizačního výboru si dělalo poznámky. Zhruba v délce mého jména. Možná se na Valentýna přece jen zpráskám.
Dnešek nemohl začít hůř!!! Ještě jsem se vzpamatovával z rumunské konference o obnově venkova, když mě brzo ráno telefonem vzbudila JJ, co prý budeme dělat večer, když je Valentýna. Zkusil jsem jí vysvětlit, že jsme sice milenci, ale ne ZAMILOVANÍ, takže se nás tenhle svátek netýká, ale nedala si říct! Tak jsem aspoň svolil, ať ke mně večer přijde, že si projdeme mou volební kampaň. Poslední dobou se mi zdá, že mi všichni ostatní kradou nejlepší nápady, takže už ani nevím, jestli mám jít do voleb zprava, nebo zleva. Filozoficky se mi docela zamlouvá volební kolečko Vlasty Tlustýho: vždycky dojdete tam, odkud jste vyšli. Zní to trochu jako východní moudrost, něco mezi Dalajlámou a Maem, ale ve skutečnosti to Vlasta vymyslel doma ve Slaném, když skládal Rubikovu kostku: základní ideou je, že i když otočíte zeleným pruhem dokola, vyjde vám zase zelený. V podstatě tím chci říct, že ač to tak nemusí vypadat, je můj politický program konzistentní ze všech stran. Doufám, že konzistentní je správné slovo.
Ještě k Rumunsku. Nejdřív jsem si myslel, že se budu moct držet stranou a nepřednést žádný projev, jenže hned v pátek za mnou přišla nějaká tajemnice, zeptala se mě na název mého příspěvku a suše mi oznámila, že můj čas je v sobotu v jedenáct třicet. Nebo aspoň tak jsem rozuměl, mluvila dost špatně česky. Nebo možná vůbec. Řekl jsem jí, že můj projev se jmenuje I VENKOV JDE DOPŘEDU. Myslím, že s tím měla co dělat.
V pátek večer jsem šel na společnou večeři v hotelu – a hrozně se zpráskal. Poslední, co si pamatuju, je, jak jsem delegátce ze Slovenska říkal, jestli nechce, abych jí přednesl svůj projev u ní na pokoji. Řekla mi, že mi Češi jsme pořád stejný prasata a že je dobře, že jsme šli ve třiadevadesátém každý svou cestou. Pak jsem ještě z pokoje volal na recepci, jestli by mi nemohli poslat nějakou blondýnu, ale dělali, že nerozumí. Tak jsem jim zkusil vysvětlit, že chci nějaký folklór na pobavení. Ty idioti mi poslali houslové trio z restaurace.
V sobotu ráno mě museli vzbudit telefonem, jestli jsem nezapomněl na svůj projev. Ani jsem nestihl snídani. Když jsem stál u pultíku s mikrofonem, bylo mi šoufl jako pokaždé u pultíku s mikrofonem: prázdná hlava, žaludek na vodě. Neměl jsem nic připravenýho, tak jsem si s sebou přinesl aspoň evakuační plán hotelu, aby to nevypadalo nápadně. Převážně jsem mluvil o tobogánu, který jsme u nás se starostou postavili ze strukturálních fondů EU. Pojal jsem to jako novodobé sociální vlákno venkova (social fabric), hned po hospodě. Myslím, že pár lidí z organizačního výboru si dělalo poznámky. Zhruba v délce mého jména.
Možná se na Valentýna přece jen zpráskám.
