Čtvrtek, 3. 11. 2005

Ani ne dva měsíce od začátku poslanecký sezóny, a už jsem zase pozadu nejen s prací, ale i s deníkem!!! Asi by ze mě nebyl nejlepší spisovatel, kdybych měl někdy FAKT něco dělat…. Nemám na delší soustředěnou práci nejpevnější disciplínu, cítím se trochu eklektický….. JJ ale říká, že určitý literární talent nepostrádám….. Doufám, že nemyslí jen mezi politikama…. Možná to lidi překvapí, protože to tak v televizních šotech, kde v parlamentu věčně nikdo nesedí, nevypadá, ale vysoká politika je sviňsky náročná na čas. V jedenáct vstanete a než se pořádně rozkoukáte, jdete zase domů – a žádná velká práce za vámi…. Často se mi dokonce zdá, že za mnou není ani malá práce!! Měl bych rychle přestat snít. Volby za rohem a já pořád nevím, jakej účet lidem za ty čtyři roky předložím…. Tobogán bez vody je přece jen asi trochu drzost i na poslance mého formátu…. Vezměte si například úterý. V pondělí večer jsem si slíbil, že si druhý den večer sednu a naťukám do notebooku pár řádek co a jak. A vidíte? Dostal jsem se k tomu až včera, a to jsem kvůli tomu nevytáhl celý den paty z bytu… Musel jsem se na to trochu prospat…. V úterý ráno jsem asi v deset odjel do sněmovny, kde jsem měl několik důležitých schůzek s lobbisty, ugandským poslancem a mladou redaktorkou z rodinného časopisu Doteky pohody. Lobbisti jsou úplně nejhorší. Lijou do vás panáky a tváří se, jako by pomáhali voličům. V podstatě mají pravdu: oni i ti, za které lobbují, taky volí. A velmi často posílají sponzorské dary, někdy dokonce personifikované. Takže… Rozdíl je jen v tom, že se v žádné volební kampani nemůžete chlubit s tím, co jste pro ně udělali. Místo do parlamentu byste šli hned bručet... Už si ani nepamatuju, co jsem jim vlastně slíbil. Nevadí. Stejně pročítají a sledují návrhy zákonů víc než my všichni dohromady, takže se vždycky včas ozvou… Kolem poledne jsem byl tak nalitej, že si ze setkání s ugandským poslancem pamatuju jen to, že byl velkej a černej. A taky mluvil divnou řečí, vůbec jsem mu nerozuměl….. Mlel pořád něco jako African people, African people…. A Doteky štěstí? Vůbec žádný nebyly, nebo aspoň ne štěstí, haha! Ta odbarvená coura si mi nechtěla sednout ani na klín, když jsem jí vyprávěl historky z mé poslední předvolební kampaně…. Ještě že přišla JJ a celý to včas utla! Pak jsem si musel dvě hoďky zdřímnout, měl jsem toho FAKT dost. A večer všechno znova! Zákon o daních, což je vždycky děsná nuda. Jednou nižší, pak hned zas vyšší… A nakonec podpis Žvanilova poslaneckého etického kodexu, že se budeme v parlamentu stýkat jen s označenými lobbisty. JJ mi zařídila, že jsem ho mohl podepsat před televizní kamerou a říct k tomu pár chytrých slov jako že jo i ne, který mi odpoledne napsala. Bohužel jsem je nestačil říct všechny, v restauraci kousek od sněmovny jsem měl večeři s dalšími lobbisty, tentokrát kvůli zimnímu kluzišti. Když jsem přijel ve tři ráno domů, pamatoval jsem si jen to, že nebyli nijak označení….

Čtvrtek, 3. 11. 2005
Ani ne dva měsíce od začátku poslanecký sezóny, a už jsem zase pozadu nejen s prací, ale i s deníkem!!! Asi by ze mě nebyl nejlepší spisovatel, kdybych měl někdy FAKT něco dělat…. Nemám na delší soustředěnou práci nejpevnější disciplínu, cítím se trochu eklektický….. JJ ale říká, že určitý literární talent nepostrádám….. Doufám, že nemyslí jen mezi politikama….
Možná to lidi překvapí, protože to tak v televizních šotech, kde v parlamentu věčně nikdo nesedí, nevypadá, ale vysoká politika je sviňsky náročná na čas. V jedenáct vstanete a než se pořádně rozkoukáte, jdete zase domů – a žádná velká práce za vámi…. Často se mi dokonce zdá, že za mnou není ani malá práce!! Měl bych rychle přestat snít. Volby za rohem a já pořád nevím, jakej účet lidem za ty čtyři roky předložím…. Tobogán bez vody je přece jen asi trochu drzost i na poslance mého formátu….
Vezměte si například úterý. V pondělí večer jsem si slíbil, že si druhý den večer sednu a naťukám do notebooku pár řádek co a jak. A vidíte? Dostal jsem se k tomu až včera, a to jsem kvůli tomu nevytáhl celý den paty z bytu… Musel jsem se na to trochu prospat…. V úterý ráno jsem asi v deset odjel do sněmovny, kde jsem měl několik důležitých schůzek s lobbisty, ugandským poslancem a mladou redaktorkou z rodinného časopisu Doteky pohody. Lobbisti jsou úplně nejhorší. Lijou do vás panáky a tváří se, jako by pomáhali voličům. V podstatě mají pravdu: oni i ti, za které lobbují, taky volí. A velmi často posílají sponzorské dary, někdy dokonce personifikované. Takže… Rozdíl je jen v tom, že se v žádné volební kampani nemůžete chlubit s tím, co jste pro ně udělali. Místo do parlamentu byste šli hned bručet...
Už si ani nepamatuju, co jsem jim vlastně slíbil. Nevadí. Stejně pročítají a sledují návrhy zákonů víc než my všichni dohromady, takže se vždycky včas ozvou… Kolem poledne jsem byl tak nalitej, že si ze setkání s ugandským poslancem pamatuju jen to, že byl velkej a černej. A taky mluvil divnou řečí, vůbec jsem mu nerozuměl….. Mlel pořád něco jako African people, African people…. A Doteky štěstí? Vůbec žádný nebyly, nebo aspoň ne štěstí, haha! Ta odbarvená coura si mi nechtěla sednout ani na klín, když jsem jí vyprávěl historky z mé poslední předvolební kampaně…. Ještě že přišla JJ a celý to včas utla!
Pak jsem si musel dvě hoďky zdřímnout, měl jsem toho FAKT dost.
A večer všechno znova! Zákon o daních, což je vždycky děsná nuda. Jednou nižší, pak hned zas vyšší… A nakonec podpis Žvanilova poslaneckého etického kodexu, že se budeme v parlamentu stýkat jen s označenými lobbisty. JJ mi zařídila, že jsem ho mohl podepsat před televizní kamerou a říct k tomu pár chytrých slov jako že jo i ne, který mi odpoledne napsala. Bohužel jsem je nestačil říct všechny, v restauraci kousek od sněmovny jsem měl večeři s dalšími lobbisty, tentokrát kvůli zimnímu kluzišti. Když jsem přijel ve tři ráno domů, pamatoval jsem si jen to, že nebyli nijak označení….