Dřív nebo později to muselo přijít. Jak totiž aktuálně ukazují VyVolení a Velký bratr, zavřete-li do jednoho domu několik - řečeno politicky korektně - nestandardních lidí, skončíte zakrátko se standardním blázincem v čele s Reginou. Něco podobného teď na Hradě, kde se také dohromady sešlo několik nestandardních lidí (Václav Klaus, Petr Hájek, Ladislav Jakl) postihlo i prezidenta Václava Klause. Po ranním rozhovoru s manželkou Livií se rozhodl na svých webových stránkách zavést rubriku Co Klaus neřekl...
. „Když jsem se při té kávě rozčiloval (nad novinovým nepochopením sebe sama), říkala, abych to neříkal jí, ale abych to dal na svou webovou stránku,“ vysvětlil Klaus své rozhodnutí v MfD.
Člověk nemůže než jeho manželku chápat. Kdo by chtěl u snídaně poslouchat, co říká Václav Klaus? Natož to, co zatím ještě neříká? Co Klaus neřekl samozřejmě muselo logicky přijít poté, co už téměř všechno řekl. A web, anonymní ráj nejrůznějších pošuků, je pro podobný narcismus ideálním prostorem. Podívejte třeba na mě. Když si představím, že bych ke každé reakci pod svým sloupkem připojil - ne, ještě ne. Je mi jen pětatřicet, sakra! Doufejme jen, že se v nápravné rubrice rozepíší i Klausovi nejbližší - často taky nepochopení - hradní spolupracovníci, zvlášť Ladislav Jakl a Petr Hájek. I u nich začíná být mnohem zajímavější, co neřekli, než co říkají. Nebo přinejmenším duševně mnohem bezpečnější.
Jelikož by měl tenhle sloupek, abych dostal plný honorář, mít ještě aspoň jeden odstavec, připojím ho jako návrh, čím by mohl Václav Klaus svou novou rubriku, co ještě neřekl, začít - a možná i skončit. Minulý víkend jsem byl na mítinku KSČM pod Kunětickou horou. Jako každý komunistický mítink byl i tenhle nenávistný vůči všem, kdo nevolí KSČM. A zvlášť nenávistný vůči tunelářům z 90 let. Nadšená reakce publika bohužel ukázala ošklivou pravdu, již Václav Klaus ještě neřekl, protože jí nechce rozumět podobně jako novináři jemu. Že významně stojí za rostoucí oblibou komunistů. Spousta z jejich méně vzdělaných voličů, kteří právě kvůli tunelářům skončili na ulici, se ke Grebeníčkovu třídnímu boji obrací až poté, co jim víru v parlamentní demokracii sebraly přímé důsledky éry Klausovy kupónové privatizace a velkého právního zhasnutí.
Místo dokola opakované kritiky EU by tedy prezident mohl konečně říct, co opravdu ještě neřekl. Že se mýlil, ale že by si hloupější lidé neměli jeho omyl vykládat jako selhání demokracie a nevolit proto komunisty. Bylo by to něco jako rozsvícení.
