Evropa snad opravdu potřebuje válku (pochopitelně radši na cizím území), jíž nás nyní straší někteří francouzsky afektovaní bruselští vizionáři, jimž voliči právě vyhodili milovanou hračku – euroústavu – oknem, aby mnozí politici stejně jako novináři znovu pochopili, co znamená demokracie. Není to ani dva týdny, co francouzští a nizozemští voliči (každý z jiných důvodů) odmítli jednu společnou vizi, a opět slyšíme, že potřebujeme - další společnou vizi. Naposled například redaktorka LN Kateřina Šafaříková v komentáři nazvaném Evropa potřebuje vizi. Merci...
Evropa snad opravdu potřebuje válku (pochopitelně radši na cizím území), jíž nás nyní straší někteří francouzsky afektovaní bruselští vizionáři, jimž voliči právě vyhodili milovanou hračku – euroústavu – oknem, aby mnozí politici stejně jako novináři znovu pochopili, co znamená demokracie. Není to ani dva týdny, co francouzští a nizozemští voliči (každý z jiných důvodů) odmítli jednu společnou vizi, a opět slyšíme, že potřebujeme - další společnou vizi. Naposled například redaktorka LN Kateřina Šafaříková v komentáři nazvaném Evropa potřebuje vizi. Merci. Možná tráví moc času v chodbách bruselského parlamentu, kde vizi doopravdy potřebujete. Jinak se ale jako rezervista dobrovolně hlásím do boje za jinou velkou vizi: nemít žádnou společnou vizi.
Jestli se nepletu, znamenají demokracie a svoboda především to, že každý máme svou vlastní vizi, podle níž si sami utváříme život podle vlastních představ. Francouzi třeba tím, že pracují 35 hodin týdně, z nichž 24 stráví u lahve dobrého bordeaux. My třeba tím, že pracujeme 40 hodin týdně, z nichž 24 strávíme u špatného lékaře. Říká se tomu odlišná mentalita či kvalita života. Dokud se tyto dvě vize přirozeně nesblíží natolik, že je budeme moc kombinovat dohromady, je pro každého lepší ponechat si tu svou.
Po politicích bychom měli chtít jedinou vizi: jak nám jít co nejvíc z cesty. Konečně kvůli tomu je vysíláme do nejrůznějších parlamentů, za což je stále štědřeji odměňujeme (tedy: za což se stále štědřeji odměňují) tím, že jim dáváme na hraní své vlastní peníze – daně. Jestli mají čas ještě na zbytečné vize, zřejmě jim platíme moc. Jistě - menší vize nemusí být občas na závadu ani u politiků, které si volíme: třeba to, že za služební benzín sem tam dojedou i do parlamentu a stisknou za nás při hlasování (správné!!) tlačítko. Nebo že nebudou mluvit v televizi. O tom nás ale nemusí přesvědčovat Jacques Chirac.
Nakonec k čemu velké vize, když zatím docela svobodně (a odlišně) žijeme právě podle těch menších? Mimochodem: většinu památníků dodnes stavíme právě kvůli příliš velkým vizím, které nikdo nechtěl.
