nahoru

Máme krizi, zasmějme se

Petr Holec 22. února 2005 • 15:00

K objasnění jádra vládní krize, která v podstatě neexistuje, někdy nepotřebujete desítky novinových komentářů, jejichž autoři vaří ze stejné vody jako řekněme - já. Stačí jedna fotografie. Pochází ze sobotní tiskovky, kde si lídři ČSSD a KDU-ČSL jako obvykle potřásli rukama, aby se ujistili, že jsou – jak jinak - v krizi. Obyčejného člověka, používajícího naivně na rozdíl od politiků slova kvůli jejich opravdovému významu, by možná napadlo, že na fotografii z vládní krize se politici budou tvářit řekněme aspoň trochu krizově, když už je platíme.


Omyl. Jsme v Česku, takže se všichni, včetně mluvčí Věry Duškové, jež to má ale jaksi v popisu práce, smějí a dobře baví (nejvíc Zdeněk Škromach, od toho ale ani nic jiného než Boží úsměv nečekáme). Jistě, proč ne. Vědí totiž, že jde jen o hru, v níž se hraje pouze silnými slovy, nikoli činy či zásadami. Nakonec viděl kdy někdo, aby například desetiprocentní moravští strýcové, říkající si lidovci, doopravdy udělali, co káží? Nikdy. Samozřejmě kromě kolaborace s jakoukoli – levou či pravou - silnější vládní stranou za jakoukoli cenu, či jmenování Jiřího Vacka do naprosto zbytečné vysoké funkce. Kdyby byl Miroslav Kalousek takový tvrďák, jakým se snaží být verbálně, i ve skutečnosti, už dávno by svou partaj z vlády, v níž nechce být, vyvedl. Není nic logičtějšího. Vysvětlujte to ale někomu, kdo věří – víte co.
Na současném politickém divadle, postrádajícím jakoukoli logiku, neboť zloděj křičí chyťte zloděje, je nejlepší, jak politici vysvětlují, že nikdo z nich neodstoupí nebo nevystoupí z vlády: odpovědností. He. To je asi nejlepší vtip, jaký jsem kdy slyšel. Odpovědností za co a ke komu? K nám, voličům? Jestli ano, pak, prosím, všichni klidně ihned odstupte a vystupte. Všem se nám uleví a život – i ten politický – půjde dál jako obvykle. Nebo si snad někdo pamatuje, že by jakákoli krize, vedoucí opravdu k pádu vlády, cokoli výrazně změnila? Samozřejmě že ne. Tedy kromě majitelů zhruba dvaceti teplých židlí, na nichž ale může sedět téměř kdokoli. Podívejte na Zdeňka Škromacha. Pořád se usmívá.