Když jsem v televizi sledoval, jaká bezpečnostní opatření musela doprovázet amsterdamskou premiéru posledního filmu zavražděného dokumentaristy Theo van Gogha o zavražděném (nechci být cynik, ale vraždy mě pomalu přestávají vzrušovat) politikovi Pimu Fortuynovi, chtělo se mi spáchat něco hodně špatného. Třeba napsat tenhle sloupek. Vůbec ne ze vzteku za dokumentární obraz chování souvěrců, jak to kvůli filmu Submise udělal Goghův muslimský vrah, jenž neunesl ošklivou pravdu.
Nejsem muslim a vím, že v Evropě se máme relativně dobře i proto, že se nestřílíme kvůli filmům. Když už chceme střílet, střílíme ve filmech. Nebo v letadle jako exministr Antonín Baudyš. A nejsem dokonce ani křesťan, takže v případě muslimského vraha netrvám na oku za oko. Lomcoval mnou obyčejný ateistický vztek z toho, kam až jsme to v naivně tolerantní Evropě dotáhli s řečmi o multikulturní společnosti, integraci s uchováním „specifik“ a falešné politické korektnosti, které nejsou nic než kontraproduktivním zametáním problémů pod rohožku.
Z principu nemám nic proti imigrantům jakékoli rasy a víry, kteří do Evropy přicházejí za lepším životem a kteří respektují naše – tolerantní - pravidla. Touha žít decentní život je vrozená všem lidem, což je i důvod, proč v EU, mimo jiných imigrantů, žije i 10 milionů muslimů. Neboť islám, demokracie a prosperita bohužel zatím nejdou příliš dohromady ani v případě, že sedíte na moři s ropou, takže by stačilo, kdyby vládnoucí šejkové, diktátoři či jen autokrati byli míň brutální a lakomí. Nejsem ale ani idiot, který chce nastavit druhou tvář a přihlížet tomu, jak kvůli imigrantům z jiného nábožensko-kulturního prostředí omezujeme principy vlastních základních svobod, k nimž – na rozdíl od většiny muslimského světa – patří i právo svobodného projevu, jakkoli se někomu nemusí líbit, co říkáte. Nakonec sám se o tom přesvědčím pokaždé, když si přečtu reakce čtenářů mých sloupků (už si vyřizuju zbrojní pas, Franto).
Bohužel, vražda Theo van Gogha vyslala některým evropským politikům zcela opačný signál, než měla. Místo toho, aby muslimské menšině jasně řekli, že proti ní vůbec nic nemáme, dokud bude vyznávat a dodržovat stejné hodnoty jako my, ozvaly se hlasy, že bychom měli zákonně (tzv. Blasphemy Law) usměrnit svobodné vyznání. Blasphemy Law, volně přeloženo zákon o zesměšnění, by měl vymezit míru, v jaké si nejen média můžou dělat legraci z nejrůznějších věcí, které by mohly někoho urazit. Jakékoli Blasphemy Law samozřejmě neznamená nic jiného než ústupek muslimské menšině a konec zbytku legrace v Evropě. Většina karikatur, komiksů či kreslených vtipů v médiích je totiž blasfemií. Proto se jim tak rádi smějeme. Podobný zákon je v podstatě cenzurou ze strachu, abychom se nedotkli někoho neschopného pochopit, že odešel „dobrovolně“ žít do prostoru, kde se kvůli pravdě, rouhání či zesměšnění nekamenuje ani nestřílí.
Samozřejmě neplatí na vtipy Haliny Pawlowské.
