Až minulý týden mi dění u nás konečně připomnělo moderní dynamickou zemi, jakou chceme být. Žádná upocená nuda připomínající premiérský pár. Nenadálý příval tolika opravdu neuvěřitelných, protikladných a zábavných zpráv málem zavařil mou stárnoucí mozkovou informační dálnici. Extatickým vzrušením a bitkou mezi racionální a iracionální hemisférou jsem se musel pro jistotu zamknout na záchodě, strčit hlavu do mísy a spláchnout. Protože jinak – fakt nevím.
Až minulý týden mi dění u nás konečně připomnělo moderní dynamickou zemi, jakou chceme být. Žádná upocená nuda připomínající premiérský pár. Nenadálý příval tolika opravdu neuvěřitelných, protikladných a zábavných zpráv málem zavařil mou stárnoucí mozkovou informační dálnici. Extatickým vzrušením a bitkou mezi racionální a iracionální hemisférou jsem se musel pro jistotu zamknout na záchodě, strčit hlavu do mísy a spláchnout. Protože jinak – fakt nevím.
Malá rekapitulace: nejdřív poslanec US-DEU Zdeněk Kořistka, jehož se měli deseti miliony plus diplomatickou trafikou pokusit uplatit Topolánkův tajemník Marek Dalík a lobbista Jan Večerek, po návštěvě detektoru lži zjistil, že není lhář, a ihned to o sobě ve všech médiích rozhlásil, ještě než to samé zjistila i policie. Záhy poté zjistil předseda ODS Mirek Topolánek, že Kořistka je nejen „lhář“, ale i „kretén“, a hned se svým zjištěním naložil stejně jako Kořistka: rozhlásil to ve všech médiích. Že je Kořistka lhář, tedy vlastně nedůvěryhodná osoba, si uvědomil i prezident Václav Klaus a hned se svým zjištěním naložil jako všichni před ním: práskl ho médiím. V tu chvíli dospěl k novému zjištění, totiž že tady něco smrdí, i Kořistka: rozhodl se žádat po Klausovi veřejnou omluvu. V tu chvíli došla trpělivost i policii a začala jednat: v Praze sebrala Dalíkovi s Večerkem informační propriety jako laptop či mobil, naložila je – jak u nás bývá v podobných případech, kdy se objeví nezvratné důkazy, zvykem – do vrtulníku a odvezla oba k výslechu do Ostravy, kde požádala tamního státního zástupce o uvalení vazby. Martin Fraš, tamní státní zástupce, ovšem zjistil opak a Dalíka s Večerkem poslal domů. Dalík samým štěstím zjistil, že neví, jak se z Ostravy do Prahy dostat bez vrtulníku. Samozřejmě to na sebe práskl médiím.
Při sledování toho blázince nejdřív zaplesalo mé novinářské srdce radostí. Vždycky jsem při pobytu v zemích s podobnou politickou kulturou jako u nás, např. v Mexiku, Thajsku či na Kubě, záviděl tamním novinářům, že mají na rozdíl od nás pořád o čem psát. V Mexiku nebylo dne, aby titulní strana nepatřila politikovi, jehož někdo natočil v choulostivé situaci s kufříkem i kapsami naditými dolary. Jaký styl! V Thajsku zase unesli majitele „masážních salónů“, který zveřejnil svou úplatkářskou výplatní pásku sahající do vysokých policejních sfér. Jak se každý den objevoval a mizel, doprovázela mě v novinách jeho usměvavá nažehlená tvář celou cestu. A na Kubě? Jaká čest přepisovat Fidelovy projevy. Nikdy se nenudíte.
Jenže pak přišla pachuť procitnutí. V momentě, kdy Dalík zjistil, jak se z Ostravy do Prahy dostane i bez vrtulníku či Topolánkových instrukcí, jsem si uvědomil, že mě ona závist přepadá právě jen v Mexiku, Thajsku a na Kubě, kde nežiju. A kde si podobné divadlo neplatím, ale jen pobaveně a zadarmo sleduju. Napadá mě ale, že by policie mohla své ušlápnutí přece jen napravit: naložit do vrtulníku všechny naše politiky a odvézt je někam hodně daleko. Třeba do Mumulandu.
