Růžové brejle

Ulice na periferii Prahy, kde jsem vyrůstal, kdysi lemovaly stylové domy, většina z nich prvorepublikových. Lidé tehdy mívali celkem dobrý vkus. Barrandovské celebrity šňupaly kokain a nestyděly se za to jako Petr Muk. Premiérské páry ještě neposlouchaly Standu Hložka. Možná proto měla většina z těchto domů fasádu běžné barvy - přinejmenším pro fasádu: béžovou, šedou, bílou, případně žádnou, když si někdo potrpěl na anglický cihlový styl. Okna i dveře měly jednotný styl.

Během sedmdesátých a osmdesátých let, kdy barrandovské celebrity šňupaly sanorin, nosily koženkové bundy a nestyděly se za to a kdy současný premiérský pár poslouchal Standu Hložka, se spousta těchto domů začala proměňovat. Symetrické rozložení oken občas narušilo panelákové okno, případně dřevěné dveře s kosočtvercovými okýnky, abyste viděli ven přímo mezi slepice. Kolem oken se začaly lesknout úlomky modrých, červených a žlutých sklíček. Jemný břizolit nahradila drsná pleskanice. Lidé tehdy měli hodně špatný vkus a jestli nevěříte, podívejte se (nebo radši ne) na fotky z té doby.
Pak přišel listopad 1989. Někdo, už nevím kdo, ale možná že neuměl vyslovit několik písmen, řekl, že se špatným vkusem je konec, protože my Češi obecně nemáme špatný vkus, když se můžeme svobodně projevit. Spousta lidí se svobodně projevila. Původní dřevěná okna vyměnila za plastová se zlatou mříží, což tehdy ještě nebyl název pořadu na Nově, takže dr. Železný je v tom tentokrát zcela nevinně. Před některými domy přibyly vstupy s antickými sloupy. Celkem oprávněně. Byla to, aspoň ze současného pohledu, dekadentně Boží doba. Václava Klause ještě brali v televizi vážně a Šárka Grossová stále prodávala chlebíčky v poslanecké sněmovně.
Pak přišel přelom tisíciletí, vstup do NATO a s ním konečně i potvrzení, že svoboda není jen sen. A lidi se zřejmě opravdu a svobodně zbláznili. V ulici, kde jsem vyrůstal, začal růst dům ve stylu krkonošská chata/bavorská ves. Když začali barvit jeho omítku, zeptal jsem se jednoho z majitelů, jakou bude mít barvu. Růžovou, odpověděl mi tehdy. Myslel jsem, že si dělá, víte co. Nedělal. První růžový dům v ulici. Pak se jiný člověk v ulici rozhodl, že svou krabici, vklíněnou mezi dva normální domy, nabarví taky narůžovo. Nabarvil. To samé zakrátko udělal i náš soused. A jiný člověk v ulici za rohem. Teď o víkendu vidím, že i jiný soused chodí kolem svého domu s válečkem. A ejhle! Když barva uschla, byl jeho dům – a tohle není odpověď za deset tisíc – taky růžový.
Vysvětlení „růžovizace“ můžou být zcela opačná: buď jsme S Václavem Klausem na Hradě a Standou Grossem ve Strakovce konečně překonali blbou havlovskou náladu, takže se na svět dokážeme konečně podívat trochu - růžově. Anebo se naopak všichni cítíme tak špatně, že si na růžovo barvíme aspoň domy. Každopádně příliš dobré nálady a svobody může být, jak dokazuje má rodná ulice, vražedná kombinace. Zlatá éra Standy Hložka a barevných sklíček kolem oken. Sakra – neřekl to nedávno někdo jiný? Standa Gr…