Planeta zdravých invalidů

Minulý týden se mi při sledování BBC chtělo zakřičet: Vraťte mi starý dobrý svět, kde všichni kouří, pijí, jedí nezdravě a umírají dřív, než zase začnou kadit do plen, které jim musí platit produktivní třicátníci, jichž tak ubývá. Ejhle, například i já! Zděšení, v němž, přiznávám, měla navrch ošklivější část mého mozku, způsobilo několik reportáží. Zaprvé o zdravotních rizicích konzumace soli, na jejíž obsah v potravinách má nyní dohlížet britské ministerstvo zdravotnictví, zadruhé o zákazu kouření ve skotských barech a hospodách. A nejen to.

V souvislosti s kouřením novináři BBC a nejrůznější experti na nejrůznější věci nakousli i doposud tabu – zakázat kouření úplně a tabák (po alkoholu náš druhý nejefektivnější vrah) přidat na seznam zakázaných substancí. Hned vedle heroinu, televizních debat..
A proč vlastně? Protože jsme si s definitivní platností uvědomili, že po kouření nejen žloutnou zuby. A taky že sůl zvyšuje krevní tlak a ano, mimo jiné zvyšuje riziko infarktu, mrtvice a při jídle i příjemného pocitu v ústech. Tedy všech moderním člověkem zavrženíhodných chorob, jež zkracují potěšení ze života. Jenže z jakého života? Sám jsem přestal kouřit před pěti lety, malý dárek k třicátinám. Ze všech zákeřných drog - alkoholu, extáze, sexu, politiků (ne, těch vlastně ne) - mi prostě tabák přišel nejzákeřnější, jelikož po každé kocovině se chuť na něj přihlásila nejdřív, následovaná další kocovinou. Od té doby se cítím mnohem - ehm - moderněji. Přesto by mě nikdy nenapadlo zakázat kouření, a to ani v barech. K jejich atmosféře cigaretový kouř patří. Bar bez cigaret je jako politik, který nelže. Nevěříte mu. Zaplaťpánbůh za zbylé kuřáky. A podobně se solí. Neslané či falešně slané jídlo chutná stejně jako dietní cola: ztloustnete úplně stejně, jen bez dobrého pocitu. Ať si nesolí, nekouří a nepije jen ten, kdo chce strávit v domově důchodců ne pět, ale - šest let.
Obsese žít všemožně zdravě a být cool i v devadesáti (aspoň v televizních reklamách) začíná nést své plody. Na místech, kam jsme donedávna jezdívali především pít, kouřit a dělat všemožné odsouzeníhodné věci, potkáváme stále víc a starších důchodců. Nic proti nim, samozřejmě. Zakrátko tak zcela přirozeně skončí většina z nás. Krásy stáří si dokonce všimly i fondy, pojišťovny a banky, u nichž si můžete předplatit iluzi ještě krásnějšího stáří. Problém ovšem je, že na stejných místech potkáváme i stále víc svobodných a bezdětných cool třicátníků a třicátnic, jejichž nikdy nenarozené děti bohužel za čtyřicet let nezaplatí podobnou dovolenou generaci současných třicátníků a třicátnic. A ejhle, tedy i mně. Zdá se, že nás bude muset vláda ždímat, dokud do práce uneseme svůj nočník. A pak nám oznámí, že se Zdeněk Škromach, dnešní ministr práce a sociálních věcí, jenž evidentně pořád rád nejen solí a jí hodně nezdravě, ale i rozdává naše odvody, sekl ve svých výpočtech o pár nul a žádné peníze na dovolenou už nejsou. Ještě že jsem kvůli televizi nevyhodil i zippo a slánku.