Politická korektnost našich médií mě snad unudí k smrti. Komentátoři chodí s pionýrským slovníkem okolo horké kaše, zatímco televizní moderátoři se bojí vysokým politikům či státním úředníkům, obhajujícím své průšvihy či esenbáckou minulost, říct, ať ihned zmizí z televizního studia a navždy ze všech úrovní státní správy (a naší výplatní pásky). Z nonstop relativizace pravdy se mi chce vyskočit ze sedačky, hodit sousedovi do okna prázdnou láhev od piva a poťouchle se hihňat a čekat za dveřmi, až na mě s nechápavým výrazem zazvoní. Pak na něj vybafnu a řeknu mu, aby mi vrátil mou vratnou láhev a podíval se na vše z té lepší stránky: nemusí teď otvírat okno, aby si doma vyvětral.
Perverzní fenomén politické korektnosti zcela ovládl naše média i politiku, čímž nebezpečně doširoka rozmázl hranici mezi normálním a nenormálním. Jen tak můžou například politici i komentátoři „zkoumat“ Přibylovu esenbáckou minulost, když je každému, kdo ještě pozná, kdy čůrá do kalhot a kdy už si rozepnul poklopec, jasné, že takový člověk nemá ve státní správě člena EU absolutně co dělat. Když zavřeme obě oči, může snad ze Strakovky vynášet odpadky. Ale jen za doprovodu, aby nevynášel i něco jiného. Nebo Jan Kavan, sladký gauner, kterého jsme po všech jeho domácích průšvizích a ostudách s tajnými materiály či trezory poslali za naše peníze na dovolenou do New Yorku? Když jeho průšvihy kulminovaly, což je, pravda, po celou jeho politickou kariéru, spekulovali komentátoři o jeho politických schopnostech a popisovali ho jako úspěšného ministra zahraničí. Sakra, kde má Kavan okno?.
Jaká to byla v této politicky korektní době, kdy se o Stanislavu Grossovi dočtu, že je talentovaný politik, úleva přečíst si o víkendu londýnské Sunday Times! Málem se mi chtělo spláchnout. V článku doprovozeném obrázkem dvou opic vedoucích se za ruku novináři vysvětlovali opičení chůze, gest a mluvy britského premiéra Tonyho Blaira po americkém prezidentovi Georgi Bushovi. Blairův postoj při oficiálních projevech připsali kovbojskému držení paží připravených tasit kolt, zatímco jeho chůzi popsali jako pasácký sun. Tomu říkám férová nekorektnost! Hned jsem si vzpomněl na Václava Klause, jak při návštěvě rakouského prezidenta kráčel podél hradní stráže. Pořád jsem nevěděl, kde už jsem podobnou chůzi viděl. Nechci samozřejmě na Hradě vidět nic špatného, ale… Uf, kde mám tu láhev?
Proto říkám: skončeme s politickou korektností. Není jen nudná, ale především nebezpečná. V podstatě nejde o nic jiného než o balení ošklivé pravdy do hezčích slov. Tím ale problém nezmizí. Naopak. Policie nám klidně může sdělovat národnost pachatelů podezřelých z vážných zločinů. Nikdo z nás se nevydá obsadit Ukrajinu. Stejně tak můžeme Němce kálející v pohraničí na mladistvé romské prostitutky klidně nazývat perverty, nikoli sexuálními turisty. Zaslouží si to. A stejně tak se nemusíme donekonečna bičovat za některé ošklivé vlastnosti Romů. Každý máme své. Politická nekorektnost, tedy říkání pravdy, je vždycky lepší než její zakrývání. A navíc to není taková nuda, jak dokazují nejen britské noviny. Není totiž nic lepšího než někoho korektně urazit a dobře se tomu zasmát.
