Mluvím o letošních Creamfields, už třetích (a doufejme, že v takhle smutné podobě a s tímhle organizačním týmem posledních) v pořadí. Podobný švindl si totiž nikdo z nás – ať už jsme kdy provedli cokoli – nezasloužil. Samozřejmě, každá sranda něco stojí. Dokonce, jak už teď všichni víme, i na zcela bezplatném CzechTeku.
Mluvím o letošních Creamfields, už třetích (a doufejme, že v takhle smutné podobě a s tímhle organizačním týmem posledních) v pořadí. Podobný švindl si totiž nikdo z nás – ať už jsme kdy provedli cokoli – nezasloužil. Samozřejmě, každá sranda něco stojí. Dokonce, jak už teď všichni víme, i na zcela bezplatném CzechTeku. Budu proto nevidět, že mě hned na parkovišti před areálem někdo stáhl o stovku. Každý se nějak v životě protloukáme - někdo hůř, někdo líp. Budu taky neslyšet, že mě hned po příjezdu pozdravil z hlavního pódia Punjabi MC, jehož zmatené trdlování a hulákání vypadalo a znělo hůř, než když se něco zvrtne na Free Mondays v Roxy, „Hello Czechoslovakia!!“ Každý občas ulítneme na něčem špatném a nestačíme se pak divit, co říkáme. Ostatně, jak se dočteme v jedné starší knize, hoď kamenem, kdož nejsi sjetej. Nebo tak nějak, trochu jsem si to zaktualizoval. A vlastně Pandžáb – počkejte: doufám, že ten rozdováděný kluk na pódiu se jmenuje podle té hornaté krajiny kolem Řípu, ne?
Dost legrace. Budu zatraceně vidět a slyšet (doufám, že ještě aspoň pár let), když mě někdo nestydatě podvádí a zve mě do Roudnice na Public Enemy, kteří tam nejsou – přesně jak to udělal benešovský podnikatel a promotér Creamfields Jiří Pokorný. Bravo, Jirko, jen tak dál! Už opřít licencovaný podnik jako Creamfields o slavnou kapelu za zenitem, jež u nás navíc v různých podobách vystupovala, to chce odvahu. Ale přivézt pak pod jejím jménem jejího nejslabšího a nejméně populárního člena, kterého bych po pár Red Bullech a dalším buřtu za čtyřicet korun přerapoval i já, to chce velmi specifickou benešovskou (a teď se omlouvám všem poctivým lidem z Benešova) podnikatelskou etiku, něco na způsob „švarcsystému“. Nebo přesně takovou, jakou má Jiří Pokorný, jenž svou malou agenturu nazývá JPA Group. Upřímně: kdybych od JPA Group nedostal lístek zadarmo, čekám na roudnickém parkovišti na Public Enemy ještě teď. Už musí být hodně blízko.
Na letošní Creamfields byl vůbec smutný pohled, zčásti nezaviněný Pokorným. A nejen mýma zakrátko pětatřicetiletýma očima, které už na parties viděly své. Když jsem z Roudnice po druhé hodině ráno odjížděl (nebo spíš ujížděl), zmocnil se mě pocit, jako když právě končí jedna éra, která ještě pořádně ani nezačala. Desítky Djs, které jsme všichni už stokrát slyšeli, s vesměs stejnými sety. Kapely nekapely, které mají své nejlepší dny dávno za sebou a táhnou to dál ze stejné setrvačnosti jako my. Prostě nechtějí zestárnout. Notoričtí smažkové, kteří už za sebou měli mít všechny své dny. Holky, které už jsme všichni desetkrát – ehm – potkali. A skoro nejvíc lidí nakonec tancovalo před pódiem Studia 54 - podniku, kvůli jehož dopolední návštěvě se většina z nás nenávidí až do jeho - další návštěvy. Nejvyšší čas na nějakou novou a lepší licenci.
