nahoru

Pravda bolí?

Petr Holec 18. května 2004 • 10:14

Šanci ochutnat dávku politicky korektního pokrytectví dostal koncem minulého týdne i bratislavský velvyslanec EU Eric van der Linden. Nizozemské televizi řekl: „Je nezbytné posílit vzdělávací systém tak, aby, a to říkám v uvozovkách, romské děti byly přinuceny zůstat od pondělního rána do pátečního odpoledne v internátních školách, kde by byly soustavně vystaveny vlivu hodnot dominujících v naší společnosti. Příští generace Romů by tak měly větší šance obstát ve většinové společnosti.“

Rodiče Romů by podle něj bylo možné motivovat finančně. Důsledek svých slov pocítil van der Linden hned. Evropská komise mu vzkázala, aby si své recepty nechal pro sebe, a zakázala mu vyjadřovat se k romské problematice. Bruselská Evropská romská informační kancelář žádala rovnou jeho odvolání.
Pravda bolí. A jelikož jsem svůj sloupek nazval Korektní nekorektnost právě proto, abych v něm mohl psát třeba i pravdu, a taky proto, že je podle mě nejvyšší čas spláchnout celou politickou korektnost někam, můžu klidně říct, že van der Linden ji v podstatě měl, přestože na jeho slova nikdy nedojde. A klidně mě nazvěte rasistou. Ostatně neřekl vůbec nic nového. Finanční motivování romských rodin, aby své děti posílaly do školy, už se na Slovensku děje, jen jinou formou. Pokud totiž romské děti nechodí na základní školu, nedostanou rodiče sociální dávky, které pro spoustu z nich znamenají největší část příjmu. Výsledek? Téměř stoprocentní docházka, a to i v romských osadách, kde školní docházka nepatří mezi tradiční priority. Motivační systém ale bohužel končí s ukončením povinné školní docházky, takže úsilí jak dětí, tak jejich učitelů a učitelek končí – víte kde. Když se děti mají vyučit, případně dokončit střední školu, nastupuje tradice prostředí, v němž žijí a kde jsou mnozí negramotní. Výsledek? Většina z nich vstupuje na trh práce se základním vzděláním – nejlepší devízou, jak zůstat celý život odkázaný na pomoc státu. Přitom každý, kdo se romskou problematikou zabývá a nechce si nic nalhávat, ví, že jediným způsobem, jak se z prostředí kolektivní chudoby vymanit, je zcela ho odpustit. Navždy. Součástí pokrytectví, které romskou problematiku zahaluje, je i další ošklivá pravda, jíž romské organizace nerady slyší: pro mnohé Romy se děti staly pouhým prostředkem, jak od státu dostat víc peněz. Není žádným tajemstvím, že i proto přišla vloni slovenská vláda s finančním stropem dávek pro jednu rodinu.
Van der Lindenův výrok jen oživil mou paměť. Poté, co jsem vloni před Vánoci navštívil východoslovenskou romskou osadu Chminianské Jakubovany, zeptal jsem se (kromě jiného) sociologa, jenž přednáší kulturní antropologii na několika vysokých školách a který v Jakubovanech s Romy přes rok žil v rámci rozsáhlé studie pro slovenskou vládu, kterou vedl, jak bychom mohli těmto Romům pomoct. Podmínkami, v nichž žijí, jsem byl totiž zděšen úplně stejně jako kdokoli, kdo si nemyslí, že jíst vlastní psy, kálet kolem svého obydlí či používat vodu z potoka, do něhož někdo močí, je autentický folklór. Sociolog mi tehdy řekl zhruba to co van der Linden, jen mezi čtyřma očima. „Museli bychom vzít jejich děti a individuálně je integrovat do většinové společnosti, aby se už nikdy nevrátily do těchto podmínek. To je ale samozřejmě politicky nepřijatelné, protože nemůžete vzít rodičům děti, takže se to nikdy nepovede. A Romové sami to nedokážou, protože podobný život je jejich kultura.“