nahoru

Unijní kocovina

Petr Holec 4. května 2004 • 14:34

Poslední dubnová noc byla naší velkou národní nocí. Nejsme sice ještě hokejoví mistři, takže radosti ani alkoholu nebylo tolik, jen jsme vstoupili do EU. Jsme zpátky v Evropě, jak by řekl někdo z listopadových aktérů, kteří tohle heslo vymysleli, když politikové ještě měli smysl pro humor. I když – při pohledu na galashow na Staroměstském náměstí, kde na pódiu tvrdili muziku Iveta Bartošová, Honza Nedvěd a Karel Gott, zatímco pod pódiem zíral dav lidí s unijními vlaječkami a balónky, jsem si musel dát velkého panáka, abych se ujistil, že je skutečně rok 2004: jako by se všichni o den sekli - prvomájový průvod býval až druhý den.


Podobně intelektuálním zážitkem byl i pohled do pondělních novin, jež vstupu věnovaly několik stránek. Směs trapného ujišťování a patosu, že jsme lepší než doopravdy, až po černě pesimistické vize evropského vývoje. „Teď evropský obr vylézá ze své postýlky, rozhlíží se a bude se muset ujmout své globální role v globálním světě. Nejsou staré a nové země EU. Jsou pouze členské země unie,“ prohlásil v MfD premiér Vladimír Špidla. S podobnou kocovinou (tedy doufejme, že tohle není obvyklý stav mysli premiéra) měl premiér na rozdíl od evropského obra v postýlce zůstat. Všichni totiž víme, že ekonomicky (a často tudíž i politicky) stále existují staré a nové země unie, ač už není politicky korektní to říkat. Průměrné HDP na hlavu těch nových, tedy nás, činí v průměru pouhých 46 procent těch starých, což je mimo jiné například i důvod, proč nemůžeme ve většině z nich pracovat. A nic na tom nemění fakt, že například nový člen Slovinsko je bohatší než starý člen Řecko. Nikdy předtím se unie nerozšířila o tolik a takhle chudých zemí jako nyní, navíc stále trpících komunistickou nostalgií. Svým způsobem tedy Špidlův obr spíš zalezl pod postýlku.
S neotřelým pohledem na nás přišel ve stejných novinách i exministr zahraničí Jiří Dienstbier, jenž náš přínos do EU popsal takhle: „Při výstavbě chalup vznikly obrovské hodnoty, nezapočítané do statistik HDP, stejně jako doma vypěstovaný česnek, vymalovaný byt nebo instalace ústředního topení. Ale především: projevila a potvrdila se česká schopnost iniciativy a improvizace, která je pro české působení v evropské integraci významnou přidanou hodnotou.“ Dienstbier se asi při podobné improvizaci praštil francouzákem do hlavy. Jestli je typickou českou improvizací například náš obojetný postoj k válce v Iráku, pak tomu rozumím. Takže až se nás budoucí evropský prezident (nebo jak se mu bude říkat), s nímž počítá ústava EU, příště zeptá, jak se stavíme třeba k jiné válce, vytáhne Cyril Svoboda z kapsy česnek. „Tenhle je z vlastní zahrádky,“ dodá (v jeho případě vysoce pravděpodobná spontánní reakce). A podobně může zareagovat uchazeč o práci v některé z mála zemí unie, kde můžeme pracovat. Až se ho třeba švédský zaměstnavatel zeptá, jestli umí švédsky, může odpovědět: „Švédsky? Ne. Ale spravím vám po práci ten radiátor, co vám doma teče. Gratis.“
Náš vstup do EU je samozřejmě historickým momentem, a proto si zaslouží mnohem lepší oslavu než podobné žvásty nebo výrok režiséra Jana Svěráka, že EU „je RVHP v bleděmodrém (Svěrák možná odkazoval na své filmy. Mimochodem: co na to tatínek?).“ Nejlepší na něm je, že přes veškeré kolektivistické bruselské vize jsme vstoupili do společenství, kde stále vítězí individuální schopnosti, nikoli masové neschopnosti, které spousta z nás pořád upřednostňuje. A kde většina lidí nemusí improvizovat chatařením a pěstováním česneku, protože si ho můžou koupit. Pro zemi, kde pětina lidí stále volí komunisty, nepochybně plus. Pokud se konečně zbavíme naši trapné improvizace.