nahoru

Unijní kocovina

Petr Holec4. května 2004 • 14:34

Poslední dubnová noc byla naší velkou národní nocí. Nejsme sice ještě hokejoví mistři, takže radosti ani alkoholu nebylo tolik, jen jsme vstoupili do EU. Jsme zpátky v Evropě, jak by řekl někdo z listopadových aktérů, kteří tohle heslo vymysleli, když politikové ještě měli smysl pro humor. I když – při pohledu na galashow na Staroměstském náměstí, kde na pódiu tvrdili muziku Iveta Bartošová, Honza Nedvěd a Karel Gott, zatímco pod pódiem zíral dav lidí s unijními vlaječkami a balónky, jsem si musel dát velkého panáka, abych se ujistil, že je skutečně rok 2004: jako by se všichni o den sekli - prvomájový průvod býval až druhý den.


Podobně intelektuálním zážitkem byl i pohled do pondělních novin, jež vstupu věnovaly několik stránek. Směs trapného ujišťování a patosu, že jsme lepší než doopravdy, až po černě pesimistické vize evropského vývoje. „Teď evropský obr vylézá ze své postýlky, rozhlíží se a bude se muset ujmout své globální role v globálním světě. Nejsou staré a nové země EU. Jsou pouze členské země unie,“ prohlásil v MfD premiér Vladimír Špidla. S podobnou kocovinou (tedy doufejme, že tohle není obvyklý stav mysli premiéra) měl premiér na rozdíl od evropského obra v postýlce zůstat. Všichni totiž víme, že ekonomicky (a často tudíž i politicky) stále existují staré a nové země unie, ač už není politicky korektní to říkat. Průměrné HDP na hlavu těch nových, tedy nás, činí v průměru pouhých 46 procent těch starých, což je mimo jiné například i důvod, proč nemůžeme ve většině z nich pracovat. A nic na tom nemění fakt, že například nový člen Slovinsko je bohatší než starý člen Řecko. Nikdy předtím se unie nerozšířila o tolik a takhle chudých zemí jako nyní, navíc stále trpících komunistickou nostalgií. Svým způsobem tedy Špidlův obr spíš zalezl pod postýlku.
S neotřelým pohledem na nás přišel ve stejných novinách i exministr zahraničí Jiří Dienstbier, jenž náš přínos do EU popsal takhle: „Při výstavbě chalup vznikly obrovské hodnoty, nezapočítané do statistik HDP, stejně jako doma vypěstovaný česnek, vymalovaný byt nebo instalace ústředního topení. Ale především: projevila a potvrdila se česká schopnost iniciativy a improvizace, která je pro české působení v evropské integraci významnou přidanou hodnotou.“ Dienstbier se asi při podobné improvizaci praštil francouzákem do hlavy. Jestli je typickou českou improvizací například náš obojetný postoj k válce v Iráku, pak tomu rozumím. Takže až se nás budoucí evropský prezident (nebo jak se mu bude říkat), s nímž počítá ústava EU, příště zeptá, jak se stavíme třeba k jiné válce, vytáhne Cyril Svoboda z kapsy česnek. „Tenhle je z vlastní zahrádky,“ dodá (v jeho případě vysoce pravděpodobná spontánní reakce). A podobně může zareagovat uchazeč o práci v některé z mála zemí unie, kde můžeme pracovat. Až se ho třeba švédský zaměstnavatel zeptá, jestli umí švédsky, může odpovědět: „Švédsky? Ne. Ale spravím vám po práci ten radiátor, co vám doma teče. Gratis.“
Náš vstup do EU je samozřejmě historickým momentem, a proto si zaslouží mnohem lepší oslavu než podobné žvásty nebo výrok režiséra Jana Svěráka, že EU „je RVHP v bleděmodrém (Svěrák možná odkazoval na své filmy. Mimochodem: co na to tatínek?).“ Nejlepší na něm je, že přes veškeré kolektivistické bruselské vize jsme vstoupili do společenství, kde stále vítězí individuální schopnosti, nikoli masové neschopnosti, které spousta z nás pořád upřednostňuje. A kde většina lidí nemusí improvizovat chatařením a pěstováním česneku, protože si ho můžou koupit. Pro zemi, kde pětina lidí stále volí komunisty, nepochybně plus. Pokud se konečně zbavíme naši trapné improvizace.



Kurzy měn
25,800
22,740
28,650
Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější