Čtvrtina z devíti a půl tisíce celníků ztratí po našem vstupu do EU práci, protože nebudou na hranicích potřeba. Většina z nich ještě letos, zbytek během příštího roku. Pro nás to bude mít dvě, vlastně spíš jednu výhodu. Stát sice ušetří 800 milionů korun, ty se ale vzhledem k rozhazovačným manýrám socialistické vlády projeví jen tím, že je nikdo z nás neuvidí. Adios. Zbývá tedy jen konec buzerace na hranicích z titulu závisti či uniformy, případně kombinace obojího. Pro člověka jako já nebetyčná úleva.
Před devíti lety, když mi vydávali pas, jsem si myslel, že nejlepší, co pro sebe a své okolí můžu udělat, je vypadat nejen na fotce v pasu jako Slash. Sice bez klobouku a bez křiváka, zato s pořádným hárem. Zhruba před sedmi lety, když se Axel Rose začal místo o holky zajímat o magnetické vlny, jsem si to přestal myslet - a dal se ostříhat. Fotka v pasu mi samozřejmě zůstala stejná. V tu chvíli začaly na letišti a hranicích problémy s tím, jak to že už nevypadám jako Slash, když v pase vypadám jako Slash. Zajímavé ovšem je, že za sedm let mě kvůli tomu otravovali jen naši celníci. Něco jako Češi Čechům v nejtupější verzi. A to jsem během té doby navštívil režimy jako castrovskou Kubu či mečiarovské Slovensko, nebo USA, Turecko a Thajsko, jejichž celníci jsou svým autoritativním chováním proslulí. Mladá úřednice pasové kontroly v Buenos Aires se smíchem ukazovala můj pas všem kolegyním, načež mi věnovala ženskou radu: „Takhle o moc lepčí,“ ukázala směrem k mé hlavě. Dokonce i přísná dáma na londýnském letišti se při pohledu na tu hrůzu rozesmála a rychle mi radši podala pas zpátky. Jak všichni víme, britští imigrační úředníci mívají (nejen) při pohledu na naše pasy do smíchu daleko.
Minulý týden, necelých čtrnáct dní před naším vstupem do EU, jsem jel do Rakouska. Celník na hnanickém přechodu, který buď vyfasoval uniformu po kolegovi o metrák těžším, nebo taky během posledních let změnil výrazně svou podobu, si řekl, že má jednu z posledních šancí projevit se jako autorita předtím, než si půjde stoupnout k soustruhu – nebo do fronty na podporu. „Víte, že vás nemusím pustit?“ zeptal se mě a důležitě ukazoval na fotku v pase. „Asi byste mě neměl moc rád, že jo? Hmmm. Hmmm. Jedete tam něco dělat nebo co?“ Seděl jsem v autě a nic neříkal, protože při podobně rafinované komunikaci s jistým typem lidí je nejrafinovanější mlčet. Každý máme své problémy. „Tak tedy jeďte, ale pamatujte si to,“ ukončil své školení. Když jsem se pak přes Gmünd vracel zpátky, seděl v budce na přechodu starší Rakušák. „Bob Marley?“ rozesmál se při pohledu na fotku a pokynul, ať jedu. Jemu frontu na pracáku určitě nepřeju. Našim panům důležitým, kteří si svou službu spletli s castingem do filmu, ano.
