Vůbec ne náhodou se obě události přihodily téměř ve stejný čas - kouzlo nechtěného. Nejdřív nám ministr pro místní rozvoj Pavel Němec s celkem vážnou tváří (jen párkrát mu v ní zaškubalo, jako že si dělá legraci, včas se ale kousl do rtu) oznámil, že reklama, jež k nám má přilákat víc turistů a která poběží na satelitních televizích, bude Českou republiku prezentovat jako „pohodovou zemi, v níž čas běží o něco pomaleji.“
Všichni víme, že politici nebývají zrovna příkladem pravdomluvnosti, pod tenhle slogan bychom se ale mohli s ministrem podepsat všichni, kdo v téhle pohodové zemi žijeme. Včetně potenciálních turistů, kteří se v ní náhodou za tisícovku projedou v centru taxíkem nebo se ocitnou v běžném českém vlaku, jehož vagóny zapomněl někdo z tisíců zaměstnanců ČD umýt, protože den předtím někde prodávali levnou slivovici.
Že u nás čas skutečně běží tak pomalu, až se občas zdá, jako by se zastavil v roce 1990 (ne v listopadu 1989!! Tehdy například taxíkáři vozili disidenty-herce-budoucí politiky-prezidenty zadarmo, protože netušili, že i v demokracii bude jejich zlodějinu chtít někdo kontrolovat.), kdy veksláci přešli z bonů na dolary, nám ve stejný víkend připomněla druhá událost. V nové Hušák Aréně se konalo semifinále hokejového play-off mezi Slavií a Zlínem, jehož nejvýraznějším výsledkem (kromě „domácí“ prohry Slavie) jsou tisícovky naštvaných fanoušků a funkcionářů obou týmů, na něž se kvůli nevyjasněným čachrům při prodeji nedostaly vstupenky. Ty totiž tradičně skoupili překupníci, kteří jejich cenu na místě zněkolikanásobili - ze dvou set až na 1500 korun. Nikdo neví, kde se stala chyba, nikdo za nic nemůže. Bravo! Tomu se říká kapitalismus, jaký jsme si před lety neodvažovali slibovat ani na Letné, kdy ještě většina z nás nenáviděla komunismus i s jeho předem vykoupenými Favority!
Ve večerním nedělním zpravodajství ČT to pak byl skvělý pohled na českou pohodu. Stejně vypasené obličeje se strništěm a krkem tlustším než hlava, jaké kdysi postávaly před Tuzexy nebo jezdily s taxíkem (omlouvám se všem slušným taxikářům) a prodávaly bony, nenápadně postávaly před libeňskou halou a prodávaly předražené lístky na hokej. Nic se nezměnilo, jen před patnácti lety mívali tihle lidé na hlavě víc vlasů a aspoň strach s příslušníků VB, kteří jim záviděli. Dnes jim z toho zbyla jen drzost. A samozřejmě obvyklé vybrané chování, jakého se hned tak nezbavíte. Všichni si tykáme, jsme v tom přece spolu, kámoši. Bohužel ano. Protože čas tady ve skutečnosti běží ještě pomaleji než v reklamě pro turisty.
