My novináři nemůžeme naše politiky milovat víc. Jsou totiž takoví gauneři, že i nás, kteří často trpíváme tvůrčím deficitem, denně svým chováním zachraňují od největšího průšvihu, jaký nás může postihnout: že nemáme co napsat. Jako každý týden těsně před uzávěrkou tohoto sloupku jsem pročítal (ne vykrádal!) noviny, až jsem v MF Dnes narazil na článek o poslaneckých zahraničních výletech, jimž se jinak v politickém slangu, pokud máte dostatek drzosti, říká služební cesty.
Například poslaneckou sněmovnu stojí podle MF Dnes ročně třicet milionů korun. Nejaktivnější je v tomto ohledu komunista Jiří Maštálka, který v posledním volebním období (rok a půl) podnikl 24 cest a v cizině strávil 108 dní (doufám, že to bylo především v komunistických zemích, soudruhu!). To se, jak si vzpomínám, nepodařilo ani Václavu Fischerovi, jenž má s cestováním své zkušenosti. Možná i proto už mu jeho cestovka nepatří.
„Ty cesty mají smysl. Chápu, některé mohou budit pozornost, ale když nejsme dlouho třeba ve střední nebo jižní části Afriky, je to prostě špatně,“ vysvětlil důvod cest předseda zahraničního výboru sněmovny Vladimír Laštůvka z ČSSD. Laštůvku zřejmě postihl náhlý Kottův syndrom. Na rozdíl od nás novinářů nicméně rozhodně netrpí tvůrčím deficitem a na poslaneckou práci je ho škoda. S tímto potenciálem by mohl radit Michalu Suchánkovi z Tele Tele, jak se dělá skutečná sranda. Možná by se pak na Nově přestali kopat mezi nohy. Ale zpět ke střední a jižní části Afriky. Občas jsem ve škole chyběl při hodinách zeměpisu, takže jsem si vzal na pomoc atlas. Ve střední části Afriky se nacházejí země jako Nigérie, Súdán, Etiopie nebo Burkina Faso. Tedy buď nejchudší země světa, nebo chaos či diktatury, které viděly něco jako parlament jen na papíře. Žádný lákavý příklad. V jižní části pak třeba Kongo, Zair, Angola a Botswana. Tedy země, jejichž obyvatelé se léta vzájemně masakrují a jedna diktatura střídá druhou. Nic moc lepšího. A úplně na jihu leží JAR, na africké poměry vyspělá země, kam jsou aspoň nejdražší letenky. Hádám, že od ní bychom se mohli něco přiučit o soužití rozdílných etnik.
Třicet milionů korun ročně podle mé kalkulačky znamená – vím, je to neuvěřitelné, ale jsme v Česku - 150 000 korun na každého z 200 poslanců. A tři koruny na každého z nás, včetně nemluvňat a těch, kteří už cestují jen do Delvity, takže o něco víc. Jistě – je to jen fantazie, nakonec jsme u nás. Přesto: kdybychom si těch třicet milionů nechali, místo abychom je dali poslancům, mohli jsme my, kdo platíme daně, aspoň jednou za život vycestovat do lepších částí světa, než je střední a jižní část Afriky. A Václavu Fischerovi by možná v jeho cestovce patřilo víc než jen kolekce obleků.
