nahoru

Bookmaker, který se uvítězil

Andrej Halada 24. května 2002 • 14:12

Michal Horáček slavil tento týden své padesátiny, ale ve skutečnosti mu žádných padesát ještě nebylo. Nenarodil se totiž v květnu, ale 23. července 1952. Celá akce, která se konala v kasinu na břehu Vltavy, byla tedy víc než narozeninovou oslavou mediální prezentací jeho životopisné knihy, kterou s ním sepsal Ladislav Verecký. A také prezentací 5CD-kompletu Hapka-Horáček, jenž při téhle příležitosti vyšel. Všechno pak korunoval úžasný ohňostroj, který byl vidět skoro až z Petřin.
Knížku teď zrovna čtu – v metru, tramvaji, když mám volnou chvilku. Vzhledem k rozhovorové formě to jde snadno, člověk rychle naváže ztracenou nit. Je to barvité, dramatické, lehké a hladce napsané - vždyť Horáčkův život byl v dobách, kdy byl černým bookmakerem, také barvitý a dramatický, i když ne vždy lehký... Mám pocit, že v té době také psal své nejlepší texty, včetně těch, které se objevily na jeho nejlepším albu V penziónu Svět. V 80. letech byl už zavedeným sázkařem, vydělával slušné peníze, ale chtěl dál a výš, nějak se zapsat do dějin, jak to snad chce každý pořádný chlap, osobnost. Nakonec se stal slavným a skutečně se zapsal, alespoň do dějin české popmusic. A ještě slavnějším pak byl po roce 1989, když se totiž stal i úspěšným podnikatelem, vybudoval úspěšnou sázkovou kancelář, první u nás. Jak to hezky napsal o sobě Bohumil Hrabal: uvítězil se.
Je to pak těžké: člověk má všechno, dosáhl všeho, ale jak dál, kam namířit? Horáček se vrátil na konci 90. let k textům, ale majstrštyk jako bylo V penziónu Svět už se nepodařilo natočit (kdyby se ale posbíralo to lepší z jeho tří posledních desek, dvou Hapkovských a jedné se slovenskými interprety, bylo by to moc pěkné, vyrovnané album). Možná i proto se rozhodl zase se vrátit do těch nejplodnějších a nejzajímavějších let, do doby před rokem 1989, a vytáhl ze šuplíku to poslední, co zbývá: vlastní život. Když je člověku padesát, ještě nemusí být příliš starý na nový začátek, zvlášť při Horáčkově vitalitě a dychtivosti. Možná tou knihou chtěl něco definitivně uzavřít, a tím se pokusit i cosi otevřít.
Jedna věc mi ale v jeho případě dnes nejde do hlavy. Horáček chtěl ve svém životě vždycky vyhrávat, být první. A mezi sázkovými kancelářemi už dnes není co do podílu na trhu na prvním místě Horáčkova Fortuna, ale Tipsport. Firma budovaná nikoli charismatickým podnikatelem-textařem-riskérem, ale společností „obyčejných“ manažerů. Jak to mohl Horáček dopustit? Copak už nechce triumfovat?
Třeba jen přemýšlí o tom, jak se stát tím, čím chtěl být vždycky: spisovatelem. O čem ale bude psát, když celý svůj život už popsal v rozhovoru s novinářem?

Andrej Halada