Byl jsem nedávno v pražském kině Aero. Tenhle biograf má výtečnou dramaturgii, nedává prakticky žádné blbé filmy, což ale neznamená, že by se tu nepromítaly americké spektákly. Například Kubrickovy velkofilmy tu jsou hojně navštěvované. Aero je prostě typické art-kino, ale nikdo ho tak nenazývá, protože to už předem odrazuje a zní to moc intelektuálsky a výlučně.
Když jsem se usadil a čekal na film, měl jsem pocit deja vu. Už viděné, prožité. Před patnácti či deseti lety jsem coby student žurnalistiky a pak filmové vědy chodil do Ponrepa a Filmového klubu na filmy, které mě bavily a zajímaly, které jsem potřeboval nakoukat. A lidi okolo byli přitom úplně stejní jako ti, kteří teď seděli vedle mne. Budu paušalizovat: věk zhruba mezi 17 a 35, středoškolsky a vysokoškolsky vyhlížející, snaha působit nekonvenčně a neprůměrně, oblečení ale taky prozrazuje nepříliš velké ekonomické možnosti. To oblečení mělo většinou černou nebo šedivou barvu.
Říkám si – co se vlastně za tu dobu změnilo? Stačí vyjít na Václavské náměstí a všechno je jinak. Víc světla, víc reklam, víc barevnosti, víc pestrosti. V Aeru je ale pořád ten samý, temný, intelektuálně náročný svět. Svět psychologických hororů Ingmara Bergmana, nepochopitelný filozofický svět Andreje Tarkovského, existenciální italský svět Antonioniho i Felliniho. Liší se jen v detailech: zatímco před deseti lety bylo výrazem nezávislosti diváků pět náušnic v uchu, dneska je to piercing ve rtu, v obočí, na jazyku. Zatímco tehdy byl před vchodem do kina cítit cigaretový kouř, v barovém předsálí Aera to voní podstatně štiplavěji, marihuanověji. A v rukou diváků svítí displej mobilu.
Ten zastavený čas přitom není něco negativního. Naopak: je určitě dobře, že lidi i pod náporem běžné filmové komerce nerezignovali, že pořád existuje jistá skupina diváků, kteří jsou ochotni se kodrcat do vzdálenějších částí Prahy (do Aera se musí tramvají, z centra to trvá skoro půl hodiny) jenom proto, že mají touhu vidět třeba třicet let starý – ale pořád živý – film.
Můj problém je ale ten, že jsem většinu z těch dobrých starých filmů už viděl a tudíž mě to do Aera netáhne tak neodbytně, jako kdyby mi bylo dvacet dva. Když jsem tedy z kina odcházel, přemýšlel jsem, co je mi milejší: opulentní pohodlí multiplexu Slovanský dům, ten povrchně lehký a barevný popcornový ruch vůkol, luxusní obchody s uměle krásnými tvářemi prodavaček, anebo ten temný a ztěžklý svět Aera, kde to sice trošku smrdí, je tam na dvorku trošku nečisto, ale přesto má tenhle svět v sobě jistou výjimečnost a originalitu? Tuším, že s rostoucím věkem a sklonem k pohodlnosti nakonec asi zvítězí měkký plyš multiplexu. Ale nebude to nadlouho. Nakonec totiž vyhraje nejpohodlnější pohodlí domova. A televize. A v ní, na ČT 2 v pozdních hodinách, zase ty třicet a více let staré, ale pořád dobré filmy. To se pak ten kruh hezky uzavře.
