Na vysvětlenou a pak o Lvech a Césarech

Proč se tato rubrika jmenuje Střízlivý sloupek? Protože sloupky má každý novinář rád - může v nich psát o čem chce, nemusí to být moc dlouhé a lze to psát od stolu. A proč střízlivý? Pouhý název Sloupek je pochopitelně nuda.
Tudíž jsem hledal adekvátní adjektivum. Mohl jsem ho nazvat filmový, protože bych tu chtěl psát o filmu. Ale zrovna tak tu bude řeč o cyklistice, turistice, tenise, kulečníku, kavárnách, knížkách, muzice, lelkování (moje oblíbené činnosti ve volném čase) a samozřejmě o Reflexu. Jednotící termín těžko nalezneme. Když jsem ovšem při prohlídce návrhu internetové stránky Reflexu koukl na sloupky kolegů, spatřil jsem název Kuřácký koutek (v kuřáckém koutku bude šlukovat a psát – kdo jiný než J. X. Doležal). A uvědomil jsem si, že nekouřím. A vlastně ani moc nepiju. Nemám ani rád zbytečné vzedmutí emocí - myslím tím, když někdo při psaní zapomene, že má rozum a nechá se unést přílišnými city, což většinou vede ke kýči, trapnosti či nevěrohodnosti. Takže to, co mám rád, se dá shrnout pod pojem „střízlivý“. A hlavně – docela se to rýmuje: Střízlivý sloupek, vedle toho Kuřácký koutek…
Konec úvodu. Konkrétně: kdo neviděl předávání Českého lva, může litovat, byl to místy vtipný a v závěru překvapivý film. Kdo ale neviděl následující Katovnu na ČT 2 (kde kromě jiného výsledky Lva probírali), vysloveně prohloupil. Miluji Katovnu, jak jen ji může střízlivě uvažující člověk milovat – prostě se na ni nevydržím koukat, protože mnou lomcuje pocit trapnosměšnosti. Nejvíce mne zaujal výrok (cituji volně): „Sledoval jsem pozorně Jaromíra Jágra, jeho pohyb, a byl jsem fascinován, jak vrůstá do ledu…“ Abych si zlepšil náladu, přepnul jsem na francouzský kanál TV5 Europe (je v nabídce UPC) a tam: francouzští Lvi neboli předávání Césarů. Nebylo to excentrické jako Duškova Lucerna, ale bylo to důstojnější. V lóži seděl premiér Jospin, cenu za celoživotní dílo přebíral z rukou Fanny Ardantové Jeremy Irons (vypadal nedobře – není nemocný?), na pódiu byla i Annie Girardotová (ten vykouřený hlas – jako nožem po struhadle!), Danielle Darrieuxová, Juliette Binocheová, Jean Reno… Francouzský film je holt světovější než náš, i proto měla celá akce konaná v divadelním sále (asi Comédie Francaise) o třídu vyšší úroveň. A projevovalo se to třeba i tím, že fotografové se netísnili před pódiem a nebránili divákům ve výhledu; byli vpuštěni až na posledních pár minut, když defiloval celý tým nejlepšího filmu (byla jím Amélie). Francouzská galantnost se nezapřela i v tom, že kategorie Nejlepší herec přijde na řadu dřív než Nejlepší herečka (to nejlepší na konec), a vítězná herečka dokonce přichází jako předposlední, po vítězném režisérovi a před nejlepším filmem. Nejvíc se mi ale na Césarech líbilo to, že bez výjimky všechny ženy, které se objevily na pódiu, ať už ceny předávaly či přebíraly, měly úžasné šaty. Decentní i extravagantní, moderní i klasické, jednoduché i složité. Slušely. Měly šmrnc a tenhle šmrnc se přenesl i na celou akci. Z téhle lekce bychom se mohli poučit, když už v tom filmu nemáme šanci.