Nejvíc mě v souvislosti se seniorským turnajem Casa Serena Open zajímalo, kolik přijede na Roztěž diváků. Myslím, že to byl určitý test, jaký divácký golfový potenciál u nás vůbec je. Dostavily se totiž opravdové hráčské hvězdy – v prvé řadě vítězové major a nedávní rydercupoví kapitáni Bernhard Langer a Ian Woosnam. Vstup byl zdarma a hřiště nedaleko Prahy.
Jestliže na Elsovu exhibici přišly na Karlštejn asi dvě stovky diváků a na Challenge na Ypsilonku to bylo zhruba stejně, čekal jsem na Casa Sereně tak pět set lidí. Tisícovka by samozřejmě byla skvělá. Ale přišlo … první den asi sto padesát návštěvníků. Druhý den tak tři sta a třetí den - možná čtyři sta.
Inu, to je realita. Golf se u nás rozvíjí, ale diváky ve větším počtu moc netáhne. Máme asi příliš velké oči, velká očekávání. Stejně jako když hrají nějací čeští hráči: taky si myslíme, že by něco mohli uhrát, ale skutečnost nás pak vyvede z iluzí. Na nedávném ypsilonském Challenge, tedy na druhé evropské lize, se do finále neprobojoval z půldruhé desítky českých účastníků ani jeden. I to je realita, hráčsky máme leda tak na třetí ligu (a to kdo ví jestli). Tento faktor samozřejmě také ovlivňuje návštěvnost. Kdyby čeští hráči bojovali o přední příčky, určitě by to táhlo víc návštěvníků.
Na Casa Sereně jediný český hráč, Jan Juhaniak, příliš neuspěl. Především v prvním kole zahrál sedm nad par (78), zaplatil nováčkovskou daň – jak sám přiznal, výsledek jde na vrub nervozitě. Kdyby hrál v prvním dni jako v druhém nebo třetím (sobota 70, neděle 74 ran), bylo by to na umístění někde v půlce pole, okolo 35. místa. Takhle to bylo 61. místo ze sedmdesáti dvou.
Pro diváka to byl ovšem hezký, příjemný turnaj. První dva dny krásné počasí, třetí den sice zataženo, ale nepršelo. Dobrá atmosféra, především v neděli už i potlesk po dobrých úderech zněl hlasitě. Diváci se rozprostírali po celém hřišti, to nepůsobilo tak prázdně jako třeba první den. Lidé se chovali v zásadě poučeně, byť je někdy museli organizátoři trochu dirigovat. Zvláště o sobě dávala vědět maršálka, která řídila diváky u Langerova flajtu - rozená velitelka s komandérskými sklony. Osobně jsem si ale říkal, že nikoli upjatost, ale uvolněnost, kterou vidíme na amerických turnajích, golfu prospívá, činí ho živějším. Vždyť je to koneckonců jen sport, zábava, žádná vážná wagnerovská opera.
Wagnerovsky zachmuřený výraz ve tváři měl téměř stále Bernhard Langer, kterého vidět zblízka byla i pro mě výjimečná věc. A právě Langer ukázal, že diváci potřebují hvězdy – ano, bez něj by na Casa Serenu přišlo méně lidí. Stejně tak vyvolával pozornost i malý (165 cm), energií nabitý Welšan Woosnam (na fotografiích je to ten patující muž s bílým tričkem). Hned první den jsem si také vyslechl, jak košatě umí nadávat Costantino Rocca – neproměnil dobrou šanci na birdie a italština zněla na 12. jamce až k jezeru nedaleké přehrady Vrchlice. Půvab přímé účasti na golfovém turnaji je prostě v tom, že jste blízko hráčům. Můžete je vidět dlouhé minuty na grýnu, při přechodech na jamkách, na drajvingu, při debatách s kedíky i mezi sebou.
Jinak ale může turnaj působit i trošku jednotvárně. Je to vlastně pořád stejné: daleký rovný odpal, pak běžíte těch 250 metrů, pak zase odpal, zas letíte až ke grýnu. Teprve když hráči zahrají do nějaké problematické situace, je to napínavé. Navíc nemůžete být všude. Musíte si vybrat buď flajt, se kterým jdete, nebo jamku, u které pořád stojíte (v nejlepším případě místo, kde se střetává víc jamek). Z hlediska přehledu o dění je tedy televizní přenos lepší, kamery jsou všude. Ale autenticitu nelze nahradit a jsem samozřejmě rád, že jsem na Casa Sereně byl.
Z detailů, kterých jsem si všiml: rozhodně nebylo málo těch, kteří hráli s holemi s grafitovými šafty. Nebylo málo ani těch, kteří hráli s obyčejnými rekreačními holemi, co odpouštějí: například Callaway X-20. Vzhledem k tomu, že raf byl prakticky nehratelný, hustá tráva všude okolo, hráli všichni na jistotu. Žádný tlak dopředu, žádná velká délka, course management se zaměřením na přesnost. Mnohde hráli hráči z odpališť jen trojku dřevo, hybrid, na nejkratším čtyřparu první ránu železo.
A propos hřiště: ukazuje se, jak opravdu málo je u nás hřišť, které mohou bez problémů hostit nejvyšší evropské akce. Casa Serena je ale určitě jedním z nich, protože je to hřiště vyhovující jak esteticky, tak po sportovní stránce. Co jsem slyšel okolo, tak i divákům, z nichž drtivá většina tu byla vůbec poprvé, se Roztěž líbila. Něco takového se skutečně v Česku nevidí – hlavně ten vysoký raf, který by na každém hřišti určeném rekreačním fýčkovým hráčům už dávno posekali. Jsem zvědav, zda tu po turnaji tu nelidskou, ale divukrásnou trávu nechají. Ostatně, všichni byli zvědaví, jaký provoz bude tohle hřiště mít. Vždyť jen údržba bude stát pár desítek miliónů korun ročně.
Casa Serena Open byl turnaj, který se povedl. Klaplo všechno, a to i z hlediska sportovní dramatičnosti: v neděli šli v posledním flajtu dva největší favorité, Langer s Woosnamem. A vyhrál ten nejznámější, Langer. Že se vše povedlo organizačně, přičítám dvěma okolnostem. Za prvé jsou to peníze, sponzorská podpora, resp. aktivita Foxconnu a jeho šéfa Terryho Goua. Financoval stavbu hřiště, z jeho kapsy šla velká částka i na prize money. Jsou to desítky miliónů korun – resp. stovky, pokud jde o hřiště. To jsou možnosti, které jsou českým firmám spíše vzdálené, je to světový rozměr.
A druhou věcí je nasazení lidí. Maureen a Jim Changovi, coby zástupci Foxconnu v Česku, dotáhli stavbu hřiště v termínu do konce, vše bylo připraveno, jak mělo být. Dobře fungoval i marketing a tiskový servis, o turnaji se vědělo. Je příjemné vidět, že věci fungují a lidé jsou profesionálové. Asi jako když jste viděli samotné hráče, s jakou jistotou jim míče létaly tam, kam měly.
Vyjádřete svůj názor a hlasujte v rubrice ČESKÁ HŘIŠTĚ! U každého areálu máte možnost přidělit mu jednu až pět hvězdiček. V nabídce jsou zastoupena všechna česká hřiště. Zjistíte také, jak se hřiště líbí ostatním hráčům.
