Pravidelní čtenáři baullovských sloupků budou mít asi pocit, že jsem placeným píáristou soukromého hřiště Casa Serena na Roztěži. Píšu totiž v poslední době o hřišti a turnaji seniorské tůry, který se tu bude na začátku září konat, dost často. Ale není to tak: hřiště mě jen zajímá coby výjimečný, nestandardní areál. Už jsem na něm byl jednou jako hráč-novinář, párkrát jsem si tam zajel na kole. Z Prahy je to hezký cyklovýlet, z Kutné Hory nebo Kolína pak jedu vlakem zpátky.
Minulý týden jsem měl možnost na hřišti hrát podruhé, celou osmnáctku. Vytvořili jsme novinářsko-hráčský flajt: profesionál Jan Juhaniak, šéfredaktor české verze Golf Digestu Čeněk Lorenc, jeho kolega fotograf a já. Hráli jsme jen Juhaniak a já, v podstatě to byla i pracovní cesta - Juhaniak si potřeboval hřiště vyzkoušet ještě před tím, než na něm bude v září na turnaji hrát. Lorenc a kolega fotograf o jeho návštěvě připravovali článek, který vyjde v srpnovém vydání Golf Digestu. Já tu taky fotil a sbíral informace pro tento článek. Ano, uznávám: novináři to mají někdy lehčí, dokáží si najít cesty do míst, kam se jiní nedostanou.
Jaké tedy hřiště je? Je zbytečné opakovat, že jde už teď, kdy je hřiště i zázemí hotovo asi z 85% procent, o jeden z nejlepších areálů v Česku. Perfektní a komplexní hřiště té nejvyšší kvality, skvěle vyprojektované, postavené i udržované. Osmnáct jamek se rozprostírá na svažitém terénu a obklopuje vesničku Roztěž ze všech stran. Hřiště má čtyři části od sebe oddělené cestami, resp. silnicí, je obklopené lesy. Par má 71 a k dispozici je pět odpališť – většinou jsou na čtyřech plochách, pro bílé a zlaté (mistrovské) odpaliště je společná jedna plocha. Z nejvzdálenějších odpališť má hřiště délku 6 332 metrů, z bílých 6 056 metrů a ze žlutých 5 657 metrů. Pro ženy jsou určena dvě odpaliště (4 979 m a 4 493m) a hřiště má par 72.
Všechno je tu velkorysé, vše je tu tak, jak má být. Odpaliště dokonale rovná, obrovská, grýny perfektně vymodelované, velké, terén rovněž zcela promyšleně vytvarovaný. Hřiště má charakter linksu, na fervejích je hodně boulí, prohlubní, vršků a kopečků. Bankry jsou mělké i hlubší, menší i rozlehlé, ale žádné extrémy. Ostatně na hřiště lze vůbec vztáhnout termíny jako uměřené, vyvážené, harmonické. Je to přitom pestrý celek, areál má jak místa velkolepá, s impozantními výhledy do kraje, tak i zcela intimní, uzavřené partie.
Co dělá toto hřiště jedinečným, je tráva v okolí fervejí. Když jsme na hřišti byli v květnu, při novinářské prezentaci, výška trávy ještě nedosahovala ani lýtek. Hrát se z ní vcelku dalo. Dnes je to hustý a nepropustný porost po kolena, někdy i výše. Tráva má žlutou barvu, ve větru se nádherně vlní. I tím hřiště nabývá rozměru skutečného linksu.
Jenže právě to nejhezčí z hlediska estetického je tím nejobtížnějším z hlediska hráčského. Stojíte na odpališti a víte bezpečně jednu věc: jakmile se neudržíte na ferveji, jste ztraceni. Ztratíte míček, protože ho nejde v trávě vůbec najít. Opravdu ani náhodou. Pochopitelně tím ztratíte i dvě rány (trestná za ztracený míč plus nová rána). Takhle vysoký by měl být raf i na zářijovém turnaji, hřiště tím nabyde opravdu závodních parametrů.
Pokud se bude v budoucnu raf sekat, přijde sice hřiště o své nebezpečné tesáky (a určitě i o notný kus půvabu), ale stále zůstane relativně obtížným. Je potřeba zde hrát i přes široký prostor přesně a takticky, míček totiž na boulích hodně sjíždí a může se dostávat do nepříjemných pozic jak v bankrech, tak v různých prohlubních.
Nebudu tu popisovat hru Jana Juhanika (viz Golf Digest), jen krátce: navštívil raf jen jednou za kolo. Špatně odhadl směr, hrál v tu chvíli přes horizont. Rovná rána letěla příliš vlevo. Míč jsme hledali, ale nenašli. Jinak hrál tento český profesionál skvěle, neudělal prakticky žádnou chybu.
Já coby amatér jsem hrál ze žlutých, tudíž relativně přívětivých odpališť. A hnedka na začátku jsem pochopil, že hrát drajvrem tu pro mě nemá cenu. Do ruky jsem tuhle hůl vzal na pouhých dvou jamkách, jinak jsem hrál většinou trojkou dřevem. I díky tomu jsem z týčka raf navštívil jen jednou. Dvakrát jsem pak do něj zapadl, protože jsem z fervejí dvou čtyřparů chtěl být druhou ranou na grýnu a hrál namísto železem dřevem. Ztratil jsem celkem tři míčky a opět jsem si potvrdil, že preferovat přesnost i za cenu případného bogy přináší lepší výsledky, než když člověk hraje na délku a chce dosáhnout paru. I bez drajvru jsem zahrál 90, klasický bogy golf. Na víc jsem neměl. Juhaniak si rány nepočítal, ale myslím, že by zahrál tak dvě rány nad par.
Na hřišti jsme strávili přes čtyři hodiny. Hráli jsme, ale taky často fotili. Jeli jsme na vozících, a i přes to jsem byl po půl dni unavený. Přechody mezi jamkami jsou někdy docela dlouhé, kdybych tohle náročné hřiště odehrál pěšky, tak asi po osmnáctce padnu. Je to prostě soukromé hřiště a tady se předpokládá, že servis pro hráče je maximální: tedy včetně vozíků.
Jsem docela zvědavý, jaký nakonec bude provoz hřiště, kdo tu bude hrát. Určitě to nebude tak, že by bylo celý rok prázdné a připravené na těch pár dnů, kdy na něj dorazí majitel firmy Foxxcon Terry Gou, jenž hřiště financoval. Měli by tu hrát také hosté a partneři Foxxconu, podle některých informací si část zákazníků bude muset hřiště pronajímat. Určitě bude snahou majitele, aby si hřiště na sebe vydělalo, nemuselo být dotováno. Údržba takového areálu přitom stojí ročně odhadem 10-20 milionů korun.
Osobně si myslím, že Čechů, kteří se na toto hřiště dostanou, určitě bude více. Když jsme na jaře hovořili na tiskovce s Maureen Changovou, šéfkou areálu, rozhodně nepovažovala hřiště za místo, které se nějak vyděluje z českého prostředí. Snahou majitele je naopak existovat co možná nejpříkladněji s místními, ostatně dokázali to už tím, jak po připomínkách obyvatel i ekologů přizpůsobili a redukovali své představy o areálu (více na: www.cepo.arnika.org/kauza.shtml?x=1914748). Je možné, že se tu v příštích letech budou konat i nějaké domácí turnaje, možná bude Foxxcon pořádat i cosi na způsob otevřených dní. V každém případě se hřiště netváří, že by mělo jít o uzavřený prostor. Plot okolo něj sice je, ale je to jen „propagační“ dřevěná ohrada, která nebudí arogantní dojem.
