V týdeníku Ekonom jsem si včera v článku o české kinematografii přečetl, že se u nás točí příliš mnoho filmů a že to není dobře. Letos jich má premiéru skoro třicet, příští rok by to mohlo být ještě více. Filmy si pak ale těžko hledají diváka, také sponzoři nemají jasno, který by mohl být dobrý a který ne, a do kterého má tudíž smysl investovat.
Chápu, že v Ekonomu se zaměřují především na výrobní a finanční stránku kinematografie. A film jako nejdražší z umění opravdu musí s penězi počítat. Jenže film je nejen výroba, ale stejnou měrou i umění. A umění, pokud hovoříme ve smyslu estetickém, obsahovém, se čerta stará o prachy. Van Gogh skoro žádný svůj obraz neprodal, Miloš Forman své české filmy točil za pár babek a Hrabal psal romány na starém psacím stroji, na zadní strany už popsaných listů papíru.
Jestliže někdo žehrá na to, že se u nás točí moc filmů, tak bych připomněl dobu 50. let, kdy se také v rámci „zkvalitnění“ kinematografie točilo jen deset filmů ročně. A byly to skoro všechno blbosti. Takže i komunističtí kapitáni kultury pochopili, že kvalita se rodí jedině z kvantity. A v 60. letech, době pro český film nejlepší, se točilo zhruba třicet pět českých filmů ročně.
Že ale mají současné české filmy často mizernou úroveň, že jde o prázdné pokusy jedinců, kteří nemají co říct a ani to neumí, to je zákonité. I v těch slavných 60. letech se točily špatné snímky, které zapadly. Navíc celé evropské filmové umění je už delší čas na polomrtvém bodě - bylo zválcováno jak americkou zábavnou produkcí, tak obecným příklonem společnosti ke konzumerismu a povrchnosti. Nikdo už dnes nevěří, že by se objevil nějaký nový Fellini či Bergman, v podstatě i takoví tvůrci jako Almodóvar, Wenders, Greenaway či von Trier pomalu odcházejí do síní slávy a své nejlepší roky mají za sebou. A nová velká evropská jména zrovna nevidno. Kupříkladu i takový Tykwer svým Parfémem jen dokázal, že taky umí natočit hollywoodsko-europudinkovou zbytečnost.
Na počátku 90. let se všichni oprávněně strachovali, že by český film mohl zaniknout. Nestalo se tak, podařilo se točit patnáct až dvacet filmů ročně. A pár filmů z posledních patnácti let skutečně patří k dobrým – některé Svěrákovy, Hřebejkovy, Zelenkovy, Gedeonovy, Alice Nellis, Morávkovy ... Zaplaťpámbu za ně a jen ať se v Česku točí víc než méně.
