Svěrákovy Vratné lahve nemají se Slámovým Venkovským učitelem nic společného. Ale zažil jsem po odchodu z kina stejný pocit: konečně český film, u kterého nemusím uvažovat, proč je tak rozpačitý, nedotažený, neujasněný. Dá se na něj dívat.
Ale i on ze začátku drhne. Stejně jako u Slámova debutu Divoké včely trvá i Venkovskému učiteli desítky minut, než se rozběhne. Drama začíná teprve ve chvíli, kdy hlavní hrdina své matce oznámí: „Mami, jsem homosexuál.“ Celá scéna je tak osekaná na dřeň a podstatu života, že se vpálí do mysli. I proto, že ji všichni tři protagonisté - Liška, Kronerová a Krobot - zahráli, jak nejlíp to jde. Jen ustrnutí a pohledy, pár slov a vět. „A máš někoho?“ „Nechci nikoho...“ „Máma má pravdu. Člověk nemá být sám.“
I hlavní část filmu sem tam zaškobrtne, něco nefunguje - například nehereckost některých vesničanů je v příliš velkém kontrastu s profesionály, formanovská přirozenost Černého Petra či Lásek se nedostavuje. Ale drama se dobře rozvíjí, má svou peripetii v návštěvě přítele (výtečný Marek Daniel, coby živočišná „buzna“, která ale nemá se svou orientací jakýkoli problém), aby přirozeně dospělo k vyvrcholení. Scéna „znásilnění“ je sice klíčová z hlediska stavby příběhu, ale nepřipadá mi adekvátně pojatá. Je v ní cosi křečovitého, nepřirozeného. Je přehnaná? Nestačily jen doteky?
Ale naštěstí tu jsou jiné vrcholy. Učitel sedící v kostele a snažící se kontemplací najít cestu z krize, snad prostřednictvím boha. A do toho vejde stařík, který luxuje před oltářem. Vpád přízemnosti do duchovna. Nádherná alegorie toho, že před světem ani sebou samým nejde utéct. A vůbec: Pavel Liška nezáří jen v téhle scéně. Konečně tu měl možnost zbavit se stereotypní masky infantilního trouby. Snad definitivně sundal červenou čepici „idiota“, která stála na počátku jeho filmové popularity, když hrál v Gedeonově filmu. Tady sice taky hraje nejistého člověka, intelektuála, ale je to postava přirozená, dospělá.
A samozřejmě: Zuzana Bydžovská! Mohu i nemusím jí věřit její obyčejné venkovanství, pro mě má tahle herečka až příliš jedinečný výraz, chytré oči. Ale stejně jako celý film i ona mě čím dál víc přesvědčuje, je věrohodnější. Scény ve finále, kdy k sobě s učitelem nacházejí cestu, stojí právě na ní. Silné!
Myslím, že film měl končit záběrem na toho mladého kluka, který sedí u stolu a neví, jestli odpustit. Uvědomuje si, co je to život. Právě s ním byl konfrontován. Dává si hlavu do dlaní, je to těžká úvaha, ale je jasné, že odpustí. Konec, střih. Vše je řečeno.
Scéna s narozeným telátkem je zbytečná. „Vítej v klubu,“ řekl mi po premiéře jeden z těch, kterým se tenhle konec filmu taky nelíbí a myslí si, že je příliš doslovný, melodramatický, možná až kýčovitý. Ale režisér na něm prý trval a ani producenti ho nepřesvědčili. Koneckonců, režisér za film nese hlavní odpovědnost...
Tak mě napadá, že Venkovský učitel má s Vratnými lahvemi přece jen něco společného. Takový solidní domácí film s poselstvím. Trochu doják, ale hodně ze života.
