Když v půli týdne komunisté oznámili, že jejich prezidentským kandidátem je Jana Bobošíková, pro Martina Bursíka to bylo, jako by se mu zhroutil svět. Ve středu večer jsem s ním slyšel rozhovor v rádiu a o něco později mluvil v televizní debatě. Jak ten člověk neusnesl svou porážku!
Osočoval komunisty a neustále jim házel na hlavu odpovědnost „za vývoj v této zemi“. Viditelně byl pokleslý a nejistý, argumentačně se točil v bludném kruhu. Jako by už předem počítal s tím, že Klaus bude zvolen a Švejnar do dalších kol druhé volby vůbec neprojde. Což mimochodem není jisté...
Bursíkovi k velkému bojovníkovi chybí dost, a k velkému politickému taktikovi, který vidí dál než na dva tři kroky dopředu, ještě více. Malá rekapitulace: je jasné, že zelení nikdy nemohli „koaličně“ podpořit Klause. Mohli sice stát vedle a neprosazovat nikoho, ale zachtělo se jim ukázat, na co mají: a skutečně výborně zabodovali tím, že objevili Švejnara. Navíc ve chvíli, kdy prezidentsky zcela impotentní ČSSD stále nevěděla, koho nominovat. Zelení se cítili být na koni a Švejnar jim sám pomáhal svou volební aktivitou. Když získal v prvním kole první volby prakticky stejně hlasů jako Klaus, Bursík mohl triumfovat.
Jenže přecenil tuhost lepidla, s nímž antiklausovskou koalici lepil. Navíc ještě nečekaně otočil své stanovisko ohledně způsobu volby – to když zelení začali náhle prosazovat veřejnou namísto tajné volby, se kterou dlouhou dobu neměli problém. Ve švejnarovském opojení, že by skutečně mohli sesadit Klause, se zelení řídili podle hesla: účel světí prostředky. Jenže i když Bursík vsadil do boje celý svůj politický kapitál, i když využil všech cest a prostředků (včetně proslovu před volbou, ve kterém na Klause útočil), ukázalo se, že to nejde. Ani za těchto podmínek Švejnar prostě nemá dost hlasů.
A tak začíná další fáze partie, karty se zase míchají a hraje se dál. Jenže, když se teď KSČM řídí podle stejného hesla jako zelení, najednou je Bursík uražen a nespokojen. Jeho strana chtěla z volby vytřískat maximum - a skoro se jí to podařilo. Teď je ale řada na jiných, aby získávali. Teď ukazuje svoji sílu KSČM. Má na to stejné právo jako zelení. A komunisté dokonce hrají otevřenou hru: řekli, že podpoří v první volbě Švejnara – a podpořili. Řekli, že ve třetím kole už mu hlasy nedají – a nedali. Řekli, že do druhé volby by bylo lepší jít s dalším kandidátem – a kandidovali ho.
KSČM je dobře čitelná, a že ji Bursík nepřečetl, je důkazem jeho špatného politického odhadu. A taky přecenil možnosti své strany – kdyby totiž slabé Bursíkovo politické ekovozítko při prezidentské volbě zezadu netlačil pořádný paroubkovsko-rathovský naftový buldozer, neměl by kandidát zelených od počátku moc nadějí.
Jedinou šancí by teď bylo, kdyby zelení souhlasili s tajnou volbou. A doufali, že i v ODS je pár nespokojenců, kteří by Klausovi nemuseli dát hlas, a že lidovci rovněž při tajném hlasování budou volit všelijak. Takový kotrmelec ale už Bursík asi nemůže udělat. To by byl za naprosto nedůvěryhodného, téměř za kašpara. Jak pro koaliční partnery, tak pro vlastní spolustraníky.
Bursík, který byl v letech 1999-2003 členem KDU-ČSL, si z této strany zjevně odnesl schopnost pohybovat se na politickém poli dostatečně oportunisticky. Zřejmě si toho ale z „luxovského učiliště“ neodnesl dost na to, aby tuto roli zvládal se stejným umem, jako to dokázal právě předseda Lux.
