Nedávno jsem četl článek, ve kterém americký autor popisoval svoji proměnu sympatií k prezidentským kandidátům. Zpočátku prý byl pro Obamu, neboť se mu zdálo, že americká politika je tak zatuchlá, že jedině zcela nový člověk ji dokáže změnit. Jenže pak se v USA rozjela předvolební kampaň a on čím dál víc zjišťoval, že Obama kromě svého zápalu pro věc nedrží v rukou mnoho navíc. Naopak Clintonová si jeho sympatie získávala, oceňoval její politickou erudovanost ...
a konkrétnost, se kterou přistupuje k volebním otázkám.
V podstatě jsem podobným procesem taky prošel. Zprvu jsem si u Jana Švejnara říkal: to vůbec není špatný kandidát. Má vystupování, inteligenci, je oproštěn od středoevropského handrkování a vidí svět z nadhledu. Je to vhodný Klausův protipól. Jenže pak Švejnar rozjel svoji kampaň a během ní jsem s překvapením zjišťoval, co se vlastně v tomto člověku skrývá.
Například smysl pro sebechválu. Nedávno jsem v televizním rozhovoru poslouchal, jak Švejnar používá formulace „tohle já umím“, „tomuhle rozumím“, „v tom se vyznám“ atd. Možná je tenhle styl sebeprezentace vhodný pro americkou realitu, ale v české se tomu říká vytahování. Poněkud komické mi přišly i jeho diskuze, v nichž strojově děkoval za otázky, které buď otázkami nebyly, anebo byly vysloveně konfrontační. Jistě, slušnost je hezká vlastnost, ale tohle byla dost účelová slušnost. Ostatně velmi neslušně se na druhou stranu vyjadřoval například Švejnarův otec na adresu Václava Klause. A vůbec mnozí z těch, kteří Švejnara podporují, mu dělají medvědí službu. Do Klause se navážejí tak agresivně, že to vůbec neladí s hebkým vystupováním jejich kandidáta.
Největší švejnarovské rozčarování mi ale přináší jeho schopnost neříct nic a vyhovět všem. Hlavně, aby nějakého politického „subjekta“, poslance či senátora, který by mu mohl dát svůj hlas, nepostavil proti sobě. Švejnar se v tomto směru stal dokonalou obětí situace, do níž byl vtažen. Je tak trochu bezprizorný, nikdo za ním pořádně nestojí, u nikoho to nemá úplně jisté. A všichni o jeho „podmínečné“ roli vědí. A sami o Švejnarovi pochybují. I proto některé strany prosazují veřejné hlasování, aby se vyvarovaly blamáže podobné té, která se odehrála při souboji Václava Klause s Milošem Zemanem.
Vlastně jsem se ani nedivil, když Švejnar nakonec přiznal, že pokud nebude zvolen, v Česku nezůstane. Vlastně tím říká: Já to s tím prezidentstvím jen tak zkouším, co kdyby to vyšlo... A když ne, tak adieu, jedu zpátky do Ameriky.
Aspoň v tomhle má jasno.
