Podzim je tady a s ním další Klíč k českým golfovým hřištím. Vytrvalost Daniely Gaudlové i jejího manžela Matouše Gaudla, kteří jsou od roku 2000 tvůrci téhle publikace, je obdivuhodná – letos je to už po osmé, co knihu vydávají.
V osmém dílu jsou návody, jak hrát hřiště Kaskáda (všechny tři devítky), Mladá Boleslav, Kunětická hora, Ropice, Liberec, Hluboká (public) a Barbora. Průvodci po hřištích jsou profesionálové Martin Laimar, Roman Svoboda, Alan Babický, Ondřej Trupl, Roman Chudoba, Ladislav Ťupa a Tomáš Tychler.
Když jsem před rokem psal o Klíči číslo 7, věnoval jsem se hlavně textům, které nepostrádaly svébytný styl – šlo o Alana Babického a Ondřeje Trupla. I letos bych mohl vyzdvihnout Truplův neformální způsob komentáře. Stejně tak mě ale zaujal třeba Martin Laimar (Kaskáda), protože radí i hráčům, kteří hrají jamky na double bogy. Prostě počítá s většinou rekreantů, kteří o berdících jen sní a hrají dvě, tři i více nad par. Připadá mi, že takový přístup má smysl, může také oslovit více čtenářů.
Mě ale tentokrát nejvíc oslovil opět Alan Babický. Jeho rozbor Kunětické hory je příkladný. Jamky jsou tu dobře popsány z hlediska taktiky a strategie, jsou vřazeny do kontextu celého hřiště. Je vidět, že Babický přemýšlí trochu jinak než mnozí čeští profíci, dokáže jamky lépe analyzovat, umožňuje čtenáři pochopit, proč jsou navrženy právě tak a ne jinak.
Na rozdíl od minulého popisu v Klíči č. 7, kde psal o Sokolovu, se v případě Kunětické Hory také oprostil od snahy působit až příliš chytře. Navíc má schopnost přidat nějakou ozvláštňující poznámku, čtenářsky chytlavý postřeh. Několikrát například zmiňuje Grahama Marshe, který hřiště navrhoval, a popisuje, jak Marsh sám hřiště komentoval, když ho hrál letos v létě na Mezinárodním týdnu golfu. Celý svůj výklad pak na osmnácté jamce Babický zakončuje slovy: „Když se ptali Grahama Marshe, proč tady namaloval tolik bunkerů, odpověděl, že ho pravděpodobně naštvala žena a ze vzteku namaloval všude bunkery. A ještě dodal, že věří, že hřiště přinese všem hráčům více radosti než starostí.“ Ale nutno přiznat, že okolnosti v tomto případě hrály Babickému do not, protože Kunětická hora je tak výrazné a osobité hřiště, že se o něm dobře píše.
Celkově dnes Klíče zahrnují už přes šedesát českých hřišť a několik zahraničních. Těch domácích, které Daniela Gaudlová ještě nepopisovala, je v tuto chvíli devět: Cínovec, Grabštejn, Háje, Hodkovičky, Hořehledy, Lázně Bohdaneč, Molitorov, Prosečné, Rožnov pod Radhoštěm. Všechno jsou to devítky, všechno hřiště spíše regionálního významu. I když třeba takové Hodkovičky si už dávno zasloužily být do Klíče zařazeny, stejně tak se letos už mohly objevit populární Lázně Bohdaneč. Z tohoto pohledu se jeví zařazení veřejného hřiště na Hluboké do osmého dílu jako poněkud nesystémové i nepřípadné (public má kromě jednoho čtyřparu a pětiparu jen samé třípary; je to de facto akademie).
Vzhledem k tomu, že ročně se otevře zhruba pět nových hřišť, je při počtu zhruba osmi až deseti areálů na jednu knihu patrné, že hřiště dříve či později dojdou. Pak by možná stálo za úvahu vydat nějakou větší jednosvazkovou reedici, v níž by bylo areálů třeba dvacet pět a byla by reprezentativním souhrnem, herním průvodcem po nejvýznamnějších a nejoblíbenějších hřištích. Tady se nabízí možnost hřiště pojmout už šířeji, především ve vizuálním a grafickém smyslu. Stále stejné formální pojetí knih, které se od prvního Klíče nemění, tento celkově kvalitní projekt dnes už poněkud omezuje. Knihy mají sice jednotnou tvář, ale rozboru jamek by určitě prospěly například fotografie, jež by jamku čtenářům lépe přiblížily. Také v grafikách jamek by stálo za to zobrazovat například ideální dopadové plochy, přidat metrické vzdálenosti.
A ještě jedna věc stojí za zmínku. Tou je předmluva prezidenta ČGF Milana Veselého. Je to téměř osobní vyznání a zároveň smutné konstatování, že v českém golfu dnes nevládne příliš dobrá atmosféra. Ale protože tenhle text stojí za hlubší analýzu, vrátím se k němu v některém z příštích Baullů.
