Většina hráčů na ně nikdy nevstoupí. Jsou kdesi vzadu, působí téměř panensky. Tráva na nich bývá méně sešlapaná, není tu moc stop po řízcích. Jejich vzdálenost působí trochu hrozivě, ale v koutku duše o nich asi sní nejeden golfista. Když totiž hrajete „z bílých“, znamená to, že už budete docela dobří hráči.
Z bílých neboli mistrovských odpališť se má obvykle hrát ve chvíli, kdy dosáhnete hendikepu 11,5. Na mnoha hřištích ani nejsou, protože těch, kteří by z nich hráli, je málo (singl hendikep u nás má okolo tisícovky hráčů). Na některých hřištích už z nich ale máte hrát při vyšším hendikepu – namátkou se mi vybavují Benátky či Beřovice. Existují i černá, supermistrovská odpaliště, to je ovšem délka leda tak pro světové profesionály. Tudíž je celkem zbytečné je v našich podmínkách stavět.
Letos v říjnu jsem bílá odpaliště poprvé vyzkoušel naostro. S hendikepem 10,9 jsem byl na turnaji v Karlových Varech a z bílých jsem hrát musel. Vůbec jsem o to nestál, protože vím, že spíš nemám než mám výkonnost na tuhle délku. Ale zase jsem byl zvědavý, jak mi to půjde. A nezapomeňte na jednu věc: z bílých vám hřiště přidává víc ran než ze žlutých. V případě Karlových Varů jsem namísto 13 ranám k dobru hrál proti 16 ranám. To je hezký bonus (i když mi stejně nepomohl). A další fajnovost byla, že jsem vždycky hrál jako první, měl jsem honéra.
Hra z bílých je opravdu těžší, a to především na čtyřparech. Hrát namísto 350 metrů 390 metrů, to už je dost rozdíl. Při délce mých drajvů cca 210 metrů jsem tyhle jamky musel hrát vždycky na bogy, třetí na grýn. U pětiparů, které jsou ve Varech kratší, mi délka celkem stačila. U tříparů taky, i když ne všude. Na modernějších hřištích, kde jsou třípary z bílých běžně přes 180 metrů, bych už byl dost v nouzi.
Spíš než reálné potíže mi hra z bílých přinesla potíže mentální. Věděl jsem, že to musím „narvat“, a tak jsem na drajvy moc tlačil a lítalo to všelijak. Jednou jsem tak moc chtěl, že jsem míček šíleně topnul a zahrál jen asi deset metrů před sebe… Nepřepálil jsem žlutá! Ale když jsem pak reálně zhodnotil svou hru, výsledných 99 ran (dost ostuda při HCP 10,9), uvědomil jsem si, že chyby jsem dělal bez ohledu na to, z jakých odpališť jsem hrál. Nepřesné přihrávky z padesáti metrů, nepřesné čipy, nedobře trefené míče z rafu… Bílá mi „přidala“ ve výsledku asi tak šest ran, ostatních sedm ran navíc jsem si zavinil sám svou blbostí.
Ale zážitek to rozhodně špatný nebyl. Hrál jsem docela uvolněně, věděl jsem, že tak jako tak zhorším, že na bílá zatím moje hra není určena. Užíval jsem si to a oceňoval všechny, kteří dokáží i z takových dálek hrát pary. Poznal jsem také nové kouty a místa karlovarského hřiště (například očím zcela skryté bílé odpaliště jamky č. 17), pochvaloval jsem si rovné a řízků prosté plochy odpališť. Myslím, že je to skutečně jen otázka zkušeností a zvyku, hrát z bílých – kdybych na nich hrál stále, prostě se mentálně nastavím tak, že mi stačí hrát většinou bogy, nebudu se zbytečně tlačit dopředu.
Přesto jsem uvítal, že na dalším turnaji jsem zase mohl hrát ze žlutých. Byl jsem zase „doma“ - a taky se mi tu podařilo HCP 11 udržet. Ale někdy to určitě při rekreační hře zase musím zkusit, ta bílá. Je to výzva… Zkuste to taky, nikdo vám v tom zabránit nemůže – při rekreační hře si každý může hrát, jak se mu zachce. Pro kratší hráče to může mít dokonce jednu výhodu: mnoho překážek, především bankrů, je totiž umístěno na čtyřparech či pětiparech tak, že ze žlutých mají chytat průměrné rány (cca 200-220 metrů). Z bílých tedy zaručeně skončíte před překážkou, nedostřelíte na ni. A jak říkám, poznáte mnohá neznámá místa hřiště – včetně těch, kam vám míček po „narvaných“ a všelijak zakroucených drajvech zalétne.
