Představte si, že jste masochista a nějaká krásná žena v černém spodním prádle vás bičíkem šlehá po zadních partiích vašeho těla. Bolí to jako čert, máte zadek skoro do krve, ale - nezapomeňte, že jste masochista - ta slast a radost, kterou prožíváte! Zhruba tak nějak se cítíte, když hrajete golf na hřišti u zámku Štiřín. Alespoň mně to tak připadalo: rozkoš i trápení.
Na Štiříně se před časem odhodlali k velké rekonstrukci. Golfová hřiště se v Česku vyvíjejí prudkým tempem a co stačilo před deseti lety (hřiště bylo postaveno v první půlce 90. let), bývá už dneska málo. Štiřínské hřiště mělo dost tříparových jamek, chyběla mu také délka. První etapa rekonstrukce byla dokončena teď na podzim - úplně nové jsou čtyři jamky, tři byly podstatně upraveny, dvě zůstaly zhruba stejné. V restauraci u recepce je přitom k nahlédnutí celý plán chystané osmnáctky. V ní se počítá s obnovením některých nyní uzavřených jamek (konkrétně někdejší jamka č. 3, kraťoučký třípar mezi stromy u drajvingu), hřiště se také podstatně rozšíří do prostoru za oběma parkovými rybníky.
Z někdejších jamek vzala za své především čtyřparová čtyřka, jamka, která končila u tenisového kurtu a vévodily jí stromy i biozóny po všech stranách. Nádherná, i když nesmírně těžká jamka; škoda jí. Z estetického hlediska byla ovšem adekvátně nahrazena jamkami za rybníkem, které také mají své velké kouzlo. Impozantní pětipar s rybníkem (jamka č. 9), kterým se kolo uzavírá, byl podstatně prodloužen. Celkově ale hřiště stále není moc dlouhé, je to tatáž technická hra s maximálními nároky na přesnost ran.
Hrál jsem tu nedávno, nejprve v lehce mlžném a posléze slunečném podzimním počasí. Hřiště bylo dost vlhké, některá místa nových jamek také nejsou ještě v ideálním stavu. Grýn krásné tříparové jamky č. 4, kdy se hraje stometrová rána přes druhý rybník, připomínal spíš pískoviště. I nová odpaliště jsou hodně zapískována, u některých je i pravděpodobné, že na nich kvůli nepřítomnosti slunečního svitu tráva zrovna moc neporoste. Také ferveje nejsou všude ideální - hlavně jamka č. 9 má v místech, kam by měla dopadnout první rána, povrch všelijaký, stále se vlnící. Tuhle jamku s dlouhým přestřelem rybníka je vůbec těžké zahrát – o tom, že ve vodě končí většina hráčů, svěčí i nespočet řízků na drop zóně (bývalé dámské odpaliště). Taky jsem tu topil. Se svými skoro 520 metry, úzkým prostorem, rybníkem i stromy je to asi nejtěžší jamka na hřišti.
Hřiště tedy nezměnilo svůj základní charakter, jen původní ryze parkový charakter se rozšířil i na lesní. Hra vyžaduje dobrou znalost hřiště; když víte, kde jakou hůl vzít a kam mířit, máte obrovskou výhodu. Na některých čtyřparech rozhoduje jen pár metrů vlevo či vpravo a už pak nemůžete hrát běžnou druhou ránu do grýnu. Pokud nehrajete tam, kam byste měli, jste okamžitě potrestáni.
I když jsem tu během devíti jamek ztratil tři míčky, i když jsem na šestce zahrál 10 ran a na devítce 9, i když jsem se několikrát zabořil při hledání míčků do bahna, přesto jsem si tu užil dvě hodinky nádherné procházky. Prostě jsem se vykašlal na výsledek a koukal se okolo, hrál, fotografoval… Štiřín je v prvé řadě prostředí, a pak teprve golf jako sport. Na Štiřín nemá cenu jezdit s nějakým očekáváním excelentní hry a dobrého výsledku, sem jeďte za sledováním přírody. Když jsem byl asi ve třetině kola, začalo svítit slunce a původně šedá obloha se rozjasnila – v tu chvíli začal park hrát všemi barvami. Byla to fascinující podívaná, jak slunce procházelo stromovím. Lesní i parková hřiště jsou prostě nejhezčí na podzim, to je jasné - na jaře jsou příliš holá, v létě je zase ta masa zeleně barevně jednolitá.
Štiřínská rekonstrukce hřišti přidala, hra je teď díky většímu množství čtyřparů zajímavější. Pokud se podaří dovést plán všech osmnácti jamek do konce (snad v průběhu dvou let), vznikne esteticky výjimečné parkové-lesní-zámecké hřiště. Nebude to nikdy hřiště pro velké turnaje, ale takových areálů je dnes už plno. Štiřín ovšem může nabídnout specifické prostředí, jaké jinde nenajdete.
