Zelený Baull 126 / Golf ve Woodsově éře? Užijme si ho!

Zelený Baull 126 / Golf ve Woodsově éře? Užijme si ho!

Zelený Baull 126 / Golf ve Woodsově éře? Užijme si ho!

Je beze vší pochybnosti, že Tiger Woods je jedním z největších sportovců dneška. Golfové sféře kraluje už deset let, je mu teprve třicet jedna a vzhledem k tomu, že na špičkové úrovni se dá bez problému hrát do čtyřiceti (a někdy i déle), má před sebou ještě druhou půlku kariéry...

. Občas si říkám, zda to pro jeho spoluhráče není trochu sportovní tragédie: kdyby Woodse nebylo, mohl by takový Ernie Els třeba vyhrát další tři major turnaje, Vijay Singh by byl dlouholetou světovou jedničkou a Phil Mickelson by si připsal další miliony dolarů výdělku navíc…
Ale počkat – opravdu by to byly miliony? Neboť není sporu o tom, že právě Woodsova osobnost je tím, co má přímý vliv na to, kolik diváků a potažmo i sponzorských peněz golf přitáhne. Stačí si vzít k ruce čísla a porovnat je. Například celková dotace všech turnajů PGA za jeden rok byla v roce 1997 „pouhých“ 70 milionů dolarů, zatímco dnes už činí 260 milionů. Jestliže v roce 1997 bral vítěz turnaje Masters v Augustě 486 000 dolarů, pak v roce 2007 si vydělal už 1,3 milionu. Tom Lehman, který v roce 1997 vedl žebříček money listu, si tehdy odnášel celkovou roční výhru asi 1,7 milionu dolarů – Tiger Woods si o deset později odnáší už deset milionů (plus dalších deset za vítězství ve FedEx Cupu). A zatímco na konci roku 1996 se pouze 9 hráčů z celé PGA Tour dostalo se svými výdělky přes 1 milion dolarů, dnes si jich milion ročně vydělá už skoro celá stovka. Říct, že právě Woodsovi vděčí jeho spoluhráči za to, že z nich udělal milionáře, není vůbec nadsazené.
Z hlediska sportovního je ovšem Woodsova účast ve startovním poli pro spoluhráče spíše frustrující. Pokud hraje Woods, je šance na vítězství v turnaji o dost nižší. Opět budou hovořit čísla. Woodsův průměr na jedno kolo je v současnosti méně než 68 ran, zatímco druhý Ernie Els má o víc než jednu ránu horší průměr – 69,13 ran. Aby bylo jasno, kolik ta jedna rána znamená: v rozpětí 69,13 - 70,00 ran je totiž dalších devatenáct hráčů. A navíc, v rozpětí 70,00-71,00 ran je dokonce plných sto hráčů! Když tedy někdo tvrdí, že Woods hraje golf jak z jiné planety, má pravdu. Nejprve Woods, pak obrovská výkonnostní mezera, teprve za ní je dvacítka těch nejlepších, která je následovaná zhruba stovkou stále velmi dobrých hráčů.
Někdo si samozřejmě může položit otázku, zda tak dlouholetá dominance jedné osobnosti nemůže být pro ten který sport kontraproduktivní. Nekonečná řada vítězství Michaela Schumachera učinila z Formule 1 nudnou záležitost, také mužský tenis je - na rozdíl od ženského - tak trochu fádní pod dominancí fenomenálního Rogera Federera. A co Tour de France a Lance Armstrong, nebylo to taky už bez většího dramatu?
Řekl bych, že ne. Právě Armstrong ukazuje, že bez jeho účasti nemá Tour ten náboj střetu jedinečného hrdiny se zbytkem pole. Sport prostě dělají velká jména, a to i proto, že lidé chtějí mít své výjimečné hrdiny. Ty, se kterými se mohou identifikovat, kteří mohou být vzorem. Tak to bylo vždycky, už od dob bájného reka Achillea.
A můžeme být i rádi, že žijeme a hrajeme golf v době, kdy mu kraluje Tiger Woods. Neboť právě on přitahuje k tomuto sportu další miliony hráčů, posouvá ho na vyšší kvalitativní úroveň, také ho demokratizuje a činí přístupnějším. A samozřejmě Woods také píše jeho sportovní dějiny. Pokud se mu skutečně podaří překonat jak dosavadní rekord Jacka Nicklause v počtu majorů (18 – Woods jich má zatím 13), anebo překoná Sama Sneada s 82 vyhranými turnaji (Woods jich má 61), pak nás, diváky, může hřát vědomí, že jsme takzvaně byli u toho. A můžeme si to všechno nádherně užít. Na rozdíl od těch frustrovaných soupeřů.