Zelený Baull 122 / Kdo chce hrát dobře, nesmí hrát příliš špatně

Zelený Baull 122 / Kdo chce hrát dobře, nesmí hrát příliš špatně

Zelený Baull 122 / Kdo chce hrát dobře, nesmí hrát příliš špatně

Skoro všichni hráči znají své nejlepší výsledky. Pamatujete si ale také ty nejhorší? Nejde teď o ty, které byly ovlivněny nepřízní počasí nebo tím, že hřiště bylo těžké a vy jste na něm hráli poprvé. Myslím na ta běžná kola na standardních hřištích, kdy vám to prostě nešlo a namísto obvyklých 90-95 jste zahráli třeba 105. Že se vám to z hlavy už vykouřilo?


Ano, lidská mysl je nastavena tak, že si v paměti uchovává spíše ty příjemné chvíle. Ale z hlediska herního vývoje každého hráče je dobré, aby znal i tyhle výsledky. Protože jen když budete vědět, kde jsou vaše největší slabiny, dokážete je taky odstranit.
Celkovou úroveň vaší hry totiž neurčují jen nejlepší výsledky, ale stejnou měrou i ty špatné. Mezi extrémy nejlepší-nejhorší leží váš průměr, vaše skutečná výkonnost. Nejvíce je to patrné při hře profesionálů. Není náhodné, že nejlepší světoví hráči obvykle nehrají výrazně mizerná kola, jejich průměrná hra leží velice vysoko. Explicitně to dokazuje Tiger Woods: na British Open mu to tzv. „nešlo“, hrál podle vlastních slov „nezajímavé rány“, ale i tyhle nezajímavé rány ho dovedly na dělené dvanácté místo! Desítky profesionálů by daly mnoho za to, aby je jejich špatná hra dokázala vynést na dvanáctou příčku. Právě Woods je skvělým příkladem hráče, jenž se dokáže vyvarovat velkých herních výkyvů, svou špatnou hru dokáže dostat pod kontrolu. Opačným příkladem může být třeba Alex Čejka. Ten totiž dokáže zahrát jedno kolo velmi dobré, i ve druhém se mu daří, ale třetí nebo čtvrté prakticky vždy pokazí (anebo zkazí hned to první či druhé a neprojde cutem). A tenhle jeho výkyv pak způsobí, že končí namísto slibného desátého místa třicátý. Nebo i hůř.
Amatérští hráči se se svými špatnými výsledky obvykle tolik netrápí jako profesionálové. A vlastně je mnohdy ani pořádně neznají. My všichni totiž hrajeme v drtivé většině stablefordovým systémem a také náš hendikep se upravuje podle tohoto systému, nikoli podle hry na rány. Stableford je výborný motivační systém, ale jsou to přece jen růžové brýle. Stableford hráči umožňuje snadno se zlepšovat, eliminuje dopad špatných výsledků a zvýhodňuje ty dobré. Ať už tím, že můžeme tzv. škrtnout jamku při hře, anebo tím, že zvyšování hendikepu jde vždycky pomaleji než snižování.
Znalost špatné hry je dobrá především proto, že transparentně odhalí vaše největší slabiny. Při špatné hře se mnohem více projeví, zda například nedokážete stabilně trefovat rány z ferveje, neumíte hru z bankru, máte potíže s patováním. Když hrajete za normálních okolností třeba jen dva trojpaty za kolo, ani vás nemusí napadnout, že právě tohle je vaše slabší místo. Když ale najednou zahrajete osm trojpatů, určitě se nad tím zamyslíte a začnete víc trénovat patování, budete se snažit změnit patovací techniku atd. A to je samozřejmě cesta, která vás dříve či později dovede k lepším výsledkům.
A když už tu padlo spojení „dostat svou špatnou hru pod kontrolu“. Tím není myšleno nic jiného, než aby jste kvůli jedné chybě nedělali hned následně další. Aby vaše špatná hra váš výsledek jen mírně kazila, ale nikoli devastovala. Konkrétně: aby z chyby plynula třeba jen jedna ztracená rána, nikoli dvě nebo dokonce tři. Osobně mám právě s tímhle jednu zajímavou zkušenost. Bylo vlastně poprvé, kdy jsem si jasně uvědomil, že hraju špatně (například nebyl jsem schopen dostat míč na grýn, hrál jsem mimo ferveje), ale zároveň jsem si řekl, že proti tomu budu bojovat maximálně konzervativní hrou, budu třeba hrát jen s holemi, se kterými se toho až tolik nedá zkazit, tedy s krátkými železy. Samozřejmě jsem tehdy zahrál pod svůj hendikep, ale protože turnaj se zároveň hrál i na rány, byl jsem pří výsledném součtu ran překvapen, že jsem vlastně nezahrál až tak mizerně. Prostě: když víte, že hrajete špatně, snažte se, aby to nebylo až tak moc špatně.