První reformní krok prošel, ale toho povyku, co se kolem odehrálo! Je to vlastně žalostný výsledek: současná vláda je u moci relativně dlouho a je teprve na začátku reformních kroků.
Příčina je jednoduchá: je to vláda slabá, jejíž existence stojí na lidech zvláštního ražení, přeběhlících. Nicméně ti dva přeběhlíci z ČSSD se paradoxně jako problémoví v nedávném hlasování o reformě neukázali. Hlavní potíží totiž byli „skoropřeběhlíci“. Nejprve Vlastimil Tlustý za ODS, posléze pak poslanec Hovorka za lidovce.
Tlustého případ je jedním z nejsmutnějších příkladů průniku osobních záští a uraženosti do vrcholné politiky posledních let. Když totiž dlouholetý stínový ministr financí nedostal v nové vládě své očekávané křeslo, stal se z něj ukřivděný kverulant, jehož jediným cílem bylo znepříjemnit svému šéfovi život. Tlustý není sebevrah, tudíž vládu nakonec podržel – je jasné, že kdyby tak neučinil, jeho politické dny by byly sečteny. Nicméně už dávno překročil mez toho, jak vést normální vnitrostranickou diskusi. Tlustý se stále ohání tím, že chce vlastně jen dodržet sliby, které dala ODS voličům, ale to je známý politický postup každého poraženého: začnete se ohánět morálkou a odpovědností k voličům. Ve skutečnosti je to tak, že Tlustý ve vnitrostranické bitce prohrál, a místo aby počkal na další šanci (která jistě přijde, Topolánkovo postavení není bůhvíjak pevné), zbytečně se postavil na odpor a téměř vyděračsky zaútočil. Výsledkem bude to, že Tlustého si příští lídři ODS rozhodně po svůj bok nevyberou, neboť o něm budou vědět, že je neloajální a bodá nožem do zad.
Zatímco Tlustý zažívá svůj půlrok mediální slávy (jen ať si ho užije, další už nebude …), lidovecký poslanec Hovorka si prožil jen pouhých pět minut popularity. Ale to asi odpovídá tomu, že jde o politika ještě menšího kalibru, než je Tlustý. Bazírovat totiž na prkotinách ve chvíli, kdy jde o existenci celé vlády, a vynucovat si tím pozornost a důležitost, to svědčí o opravdovém politickém amatérismu. Naštěstí lidovcům stačilo málo a vzpurného poslance zkrotili během pár dnů.
Ačkoli čeští poslanci hlasují „dle svého nejlepšího vědomí a svědomí“ a nejsou vázáni stranickou disciplínou, je jasné, že bez jisté dávky stranické disciplinovanosti by vláda vůbec vládnout nemohla. Bohužel to vlastní „svědomí a vědomí“ si někteří poslanci vykládají po svém. Využívají ho jako nástroj pro osobní cíle, ambice. Je v tom značná krátkozrakost i proto, že nedávná historie ukazuje, že všichni tihle kverulanti a odpadlíci končí stejně: ve vzduchoprázdnu, kdy je už žádná strana nechce.
